I na nás záleží
Ef 3,14-21
Lk 12,49-53
Čtvrtek 29. týdne
Je vžitým úkonem, že v modlitbě, v prosbě, nebo díkůčinění, klesáme před Bohem na kolena. Je to vnější výraz vnitřní odevzdanosti, vděčnosti, uznání naší vydanosti a pokory. Dnes jsme slyšeli sv. apoštola národů, sv. Pavla, který také „kleká na kolena…“ „Klekám na kolena před Otcem, ať vám dá …“
Pavel, jak vidno, neprosí za sebe, jak máme ve zvyku my. Jeho prosba zahrnuje všechny ty, kteří jsou, či se v budoucnu stanou, křesťany. Zahrnuje tedy do své prosby nejen své současníky, ale i nás. A neprosí o nic menšího, než o dary Otce: - aby v nás zesílil, skrze Ducha svatého, nový, vnitřní člověk; - aby Kristus přebýval v našem srdci; - abychom byli schopni pochopit Kristovu lásku, přesahující všechno poznání a dosáhnout plnou míru Božích darů. Prosba nikterak malá. Vždyť jí sv. Pavel prosí, abychom byli otevření k plnosti Boží lásky, která se nám nabízí, abychom pronikli do její hloubky. Sám hned ale dodává, že je neproniknutelná. Že ji nemůžeme nikdy zcela probádat. To vypadá na první pohled nelogicky, prosit o něco, co je vlastně nemožné. Ale není v tom rozpor, právě naopak, v tom je právě dynamika křesťanova života, že může stále poznávat, pronikat do lásky Boží, a tak sám víc a více milovat. Neboť, čím hlouběji budeme Krista poznávat, tím více jej budeme milovat, a tím více budeme křesťany v tom pravém slova smyslu: budeme více Kristovi.
Láska Kristova je neomezená, naše schopnost lásky je však omezená. Budeme-li však, stejně vroucně jako sv. Pavel, prosit o lásku Boží, pak právě skrze plamen Ducha sv., se v nás může víc a více rozhořívat oheň lásky, který jediný má tu moc spalovat naši sebelásku a očišťovat ji od nánosů pýchy, sobectví, ješitnosti, povýšenosti, sebelítosti a kdovíčeho ještě.
A skrze oheň jsme přešli od svatého Pavla k evangeliu. Začíná Kristovými slovy, která zní tak divně: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Myslíte, že jsem přišel dát mír zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení!“
To jsou silná slova. Zdánlivě tvrdá, a z Kristových úst i nečekaná. Jak jim máme rozumět?
Kristus zde mluví o napětí, které nutně vznikne mezi křesťany a nekřesťany. O napětí, jehož zdrojem je to, zda žijeme jako otroci hříchu, nebo ve svobodě Božích dětí. O napětí, které je od stvoření světa mezi Boží láskou a dobrotou a lží a nenávistí ďáblovou. Toto napětí, tento boj, je nevyhnutelný. Ne však nepřekonatelný. Tím, co zlomí moc odvěkého nepřítele je Kristův křest – nejen onen reálný v Jordánu, ale obrazný, o němž se Kristus zmiňuje: „V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!“ – Křest utrpení, zrady, bezpráví, kříže. To je oheň Kristův. Oheň bolesti, z něhož roste vykoupení. Oheň, který pro nás může být plamenem, který zapaluje lidská srdce láskou a zlo přetavuje v dobro.
Kristus svým příchodem na svět a svým Zmrtvýchvstáním přinesl světlo a odkryl ďáblu karty. Ukázal na něho prstem a pravdivě ho pojmenoval. A už předem nás varuje před nejmocnější ďáblovou zbraní, a tím je rozdělení, napětí, nesváry, zášť a nenávist. Dokud ďábel nevystřílí všechen svůj arzenál, bude trvat napětí mezi dobrem a zlem, mezi láskou a nenávistí, mezi pravdou a lží. Na konci však bude Kristovo vítězství. Posláním nás křesťanů je přičinit se, aby dobra a lásky bylo na světě čím dál víc a zlo a nenávist, aby byly nuceny, také naším úsilím, ustupovat. Vítězný boj na konci časů svede Kristus, ale my nesmíme zapomínat, že jsme jeho bojovníky. A že i na nás záleží.
Jiří Vojtěch Černý
