"Já vlastně žádné hříchy nemám..."

Sk 14,20-26

Jan 13,31-35

Pátá neděle velikonoční

Církev je často (samozřejmě neoprávněně) kritizována pro své hierarchické uspořádání, které se tomuto světu, prošlému nejrůznějšími formami autokracie a stále se, a ne příliš úspěšně, učící demokracii, zdá přežité až nefunkční. Přitom by mnohé námitky proti hierarchickému uspořádání v církvi vyzněly naprázdno, kdyby si jejich nositelé napřed pozorně přečetli Skutky apoštolské. Tento spisek sv. Lukáše, který nás provází celou velikonoční dobou, popisuje rozmach prvotní církve, šíření evangelia mezi pohany a vznik prvních církevních obcí. Církevní obce vznikaly v místech, kudy prošli apoštolové a kde hlásali evangelium - radostnou zvěst o Kristu. Apoštolové, tito následovníci Krista, jím osobně vyslaní a zmocnění, (apostoloi – episkopoi – biskupové) zpravidla na každém místě chvíli pobyli. Kolem nich se posléze vytvořila skupinka naslouchajících věrných, která se nechala pokřtít a vyučila se u apoštolů v základech víry. Když už byla dostatečně pevná ve víře a schopná samostatného života, ustanovili apoštolové z jejich středu jejich vlastní představené a vložili na ně ruce. Nemělo by nám uniknout, že se tak stalo: „po modlitbě a postu“ – to jsou nástroje, skrze něž dává Bůh svá rozhodnutí těm, kdo s ním chtějí spolupracovat. Ustanovení vhodných kandidátů tím přestává být záležitostí pouze lidského výběru, ale jde ruku v ruce s Duchem svatým, jde o Bohem inspirovaný výběr! Ustanovením – vkládáním rukou, je, podle dnešního chápání svátostí, posvětili na starší (presbyteroi – presbyterium - kněží). O tom nám vypovídalo prvé čtení, ale nejen o tom. (Právě popsané nám objasňuje význam tzv. „apoštolské posloupnosti“, jak o ní učí fundamentální teologie). Mne však mnohem více zaujala slova povzbuzení, která apoštolové svým učedníkům a nástupcům adresují. „Buďte ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“

O tom, že je třeba k naplnění života křesťana zde na zemi, a jednou i v Božím království, vytrvalosti, o tom není pochyb. Víru je třeba nejen nadšeně přijmout, horlivě ji šířit, ale především uchovat, i když je zdrojem mnoha nepříjemností; v době prvotní církve i krutého pronásledování. Avšak nutnost pro víru trpět, ta nám už nepřijde tak samozřejmou, natož přitažlivou. (Přitom ve všech dobách křesťanství byli ti, kteří pro víru v Ježíše přinášeli i tu nejvyšší oběť, oběť svého života. A je smutné, přímo burcující, že se tak děje dodnes, tedy už 2 tisíce let!)

„Do Božího království vejdete jen tehdy, když hodně vytrpíte.“ Tato slova jsou ve své podstatě pravdivá (kdo by také měl odvahu zpochybňovat slova Písma), ale jsou nepříjemná, nelibozvučná, nepopulární, pro mnohé i nepřijatelná. Nejsem zastáncem barvitých líčení nejrůznějšího mučednictví, troufám si tvrdit, že o utrpení za každou cenu, o zalíbení si v drastickém mučení všeho druhu, nešlo ani Kristu, ani apoštolům. Přitom, aniž by mi bylo podsouváno nějaké zlehčování a negace utrpení pro víru, pro církev – já se hluboce skláním před statečností, neústupností, vnitřní silou víry a vnějším snášením utrpení všech, jak krvavých, tak nekrvavých, mučedníků víry. Jen se obávám, aby právě tato věta: „Do Božího království vejdete jen tehdy, když hodně vytrpíte.“ nebyla vytržena z kontextu a nebyla na ni založena naše víra. Aby nesváděla k hodnověrnosti víry jen na základě přestálého utrpení. Víra přece nestojí na utrpení, (jakkoli má nezpochybnitelnou hodnotu) ale na lásce! (Víra a láska jsou nerozlučitelné, patří k sobě; zejména u sv. Jana jsou jakoby dvěma ohnisky jedné elipsy, vytvářejíc tak jediný celek křesťanského života.) Ano, na lásce. Vrcholným projevem lásky je Kristův výkupný čin – jeho sebeobětující se smrt za všechny lidi a také jeho smlouva nová a věčná, jíž se nám provždy vydává do našich, mnohdy tak znečistěných rukou a srdcí, ztvrdlých záští, zlobou, neodpuštěním. Tento jedinečný, neocenitelný až nepochopitelný čin, má svůj základ, svou podstatu v lásce. („Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo vydá svůj život za své přátele“ - i nepřátele, za spravedlivé i hříšníky.)

A o této lásce hovoří Kristus v předvečer své smrti. Ačkoli nepochybně ví o tom, co se odehraje v příštích hodinách, ačkoli vidí do srdce Jidášova, které už zosnovalo největší a nejzavrženíhodnější zradu, přesto s veškerou vážností vyřkne svůj testament – testament lásky: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy!“

(Novým toto přikázání není proto, že by se odlišovalo od zákona starého, i tam je přikázání lásky. Nové není ani svou odlišností od ostatních náboženství. Jeho „novost“ spočívá právě v tom, že jeho měřítkem je Ježíšovo jednání s lidmi – to je ono slůvko „jako“. Slůvko ošidné, protože neurčité, nezměřitelné. Ošidné, protože tak snadno a často zrelativizované.)

Jsme vůbec schopni domyslit obsah těchto slov? A jsme schopni je naplnit? Milovat druhé, jako on miluje nás! Popravdě řečeno, nevím, snad i pochybuji. Ta slova musela zasáhnout Kristovy nejbližší – vždyť před chvíli jim dal tak silný příklad obětující lásky – v pozici otroka jim umyl nohy s tím, že i oni mají činit stejně druhým. Tato slova by měla, v kajícnosti a pokoře, zasáhnout i nás. Vždyť tolikrát jsme porušili toto první a největší ze všech přikázání! – co víc, my je porušujeme každý den – každou sebestřednou, kritickou myšlenkou. Každým nelaskavým slovem, odseknutím; nemluvě o neúctě, lži a pomluvě. Každým skutkem, kterým jsme nejen ublížili, ale kdy jsme se namyšleně povyšovali, posuzovali druhé, prosazovali si svou pravdu na úkor druhých. Kdy jsme úmyslně zavřeli oči před potřebami druhých a nechtěli slyšet, natož naslouchat … ne, nechci moralizovat, ale mám za to, že my všichni, všichni bez výjimky, nejsme sto – ne proto, že bychom nemohli, ale proto, že nemáme dost vůle, chuti, síly – a lásky – dostát tomuto: „milujte se“ – a co víc, opět ten maximalisticky provokativní Ježíš – „jako jsem já miloval vás!“

Jako – je to vůbec možné – srovnávat se s Ježíšem, s jeho láskou, jeho činy, jeho sebeobětí? Ono jako není rovnítkem, to by vskutku nebylo možné, ale je příměrem. Návodem. Povzbuzením. Ono „jako“ je možné přijmout jen tehdy, přijmeme-li, bezvýhradně a s vděčností, tu skutečnost, že on nás tak miloval – tak miluje. Miloval – svým obětováním života, na kterémžto základě je možné postavit naši vzájemnou lásku. (Ti, kdo se o to pokoušejí, stále znovu a znovu, protože stále znovu a znovu selhávající, ví, jak je tento požadavek náročný a mnohdy na samé hranici možného – a přeci, jen díky Kristu a jeho lásce, možného.)

Miluje – bez jeho, byť neviditelné, nezaznamenatelné, a přeci ustavičné, pomoci, bychom nebyli vůbec schopni naplnit, lépe snažit se naplňovat, toto nové a všechny etické normy přesahující, přikázání vzájemné lásky.

Na závěr si dovolím být jako kněz trochu osobní až vyzývavý: až zase pokleknete ve zpovědnici a budete znovu vyznávat svá stále stejná vyznání, zkuste do zpytování svědomí zařadit i toto Kristovo „nové přikázání lásky“; toto jeho „jako jsem miloval já vás“. Budete-li sami k sobě upřímní, pak už nebude možné říkat ono, alespoň pro mé srdce zpovědníka tolik bolestivé: „já vlastně žádné hříchy nemám …“

Jiří Vojtěch Černý