Jak je to s našimi otázkami Ježíši?

Dt 6,2-6

Mk 12,28-34

31. neděle v mezidobí

Dnes se biblické texty točí kolem Zákona – samozřejmě kolem Božího zákona, tak jak jej máme zaznamenaný v Bibli.

V prvém čtení jsme mohli dvakrát zaslechnout slovo, spíše imperativ: „Slyš!“ To není jistě bez významu. Koneckonců i my, chceme-li zdůraznit, vyzdvihnout to, co pokládáme za důležité, také používáme podobné výrazy, např. teď pozorně poslouchejte, dávejte pozor, zapamatujte si, apod. Pátá kniha Mojžíšova, z níž jsme četli úryvek, je takovým shrnutím toho nejpodstatnějšího, co zaznělo v předchozích knihách Mojžíšova zákona. A znovu to nejdůležitější opakuje a připomíná. Dnes to bylo ono: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou.“

Tato slova znal – a zná, každý Žid, má je napsaná ve schránce na dveřích domu (v tzv. mezuze), má je v modlitební schránce na čele a na modlitebních řemíncích, omotaných kolem paží (tfylin). Slova této modlitby (Šema Israel), jsou jakýmsi vyznáním víry v Hospodina. Proto není divu, že je pisatel Zákona uvádí oním Slyš! A právě na tato slova se odvolává v evangeliu Ježíš, když je učitelem Zákona (tedy jeho znalcem) dotazován: „Které přikázání je první ze všech?“ (Znalec zákona jistě zná Desatero – a tam je prvním přikázáním víra v Boha a láska k němu, proč se tedy ptá, když toto musí vědět. Vysvětlením může být ta skutečnost, že zákoníci a farizeové k Deseti Božím přikázáním – Desateru, přidali bezpočet dalších, pouze lidských, přikázání a vytvořili tak zákoník, v němž se vyznali pouze někteří. Vždyť v Ježíšově době čítal židovský zákon 613 nejrůznějších, a často si i protiřečících, přikázání.)

„Miluj Hospodina, svého Boha …“ (U Ježíše je tímto Bohem jeho Otec, a tak pro něho mají tato slova ještě daleko hlubší a osobní význam.) Ježíš však na položenou otázku (která mohla být zrovna tak zvídavá, jako záludná) odpovídá ještě šířeji a to tak, že ukáže na samou podstatu nejhlubšího vztahu, jehož je člověk schopen – milovat. Nejen milovat Boha (to je koneckonců první přikázání Desatera), ale stejnou měrou milovat i ostatní lidi, své bližní: „Druhé je toto, miluj svého bližního jako sám sebe!“  To je neslýchané – Ježíš zde spojil přikázání z páté knihy Mojžíšovy (Dt 6,4) a výzvu ze třetí knihy Mojžíšovy (Lv 19,18). Takhle ještě nikdo zákon nevykládal! Tím, že položil obě tato známá přikázání vedle sebe, jim dal úplně nový obsah. Už zde nejsou dvě izolovaná přikázání, ale je jen jedno, které má nový smysl. Láska k Bohu je podmíněna láskou k bližnímu; láska k bližnímu je podmíněna správně chápanou láskou k sobě; láska k sobě jako k bližnímu, je podmíněna láskou k Bohu. (Osobně se domnívám, že to tomu zákoníkovi – ale i ostatním posluchačům kolem, muselo vyrazit dech … A nadto všechno jsou tato slova podepřena autoritou, která z Ježíše vycházela.)

„Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Před zjevností této pravdy musí kapitulovat i onen znalec zákona: „Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc, než všechny oběti a dary.“ Onen znalec zákona je podle všeho člověkem moudrým, na rozdíl od druhých Zákoníků a farizeů nechytá Ježíše za slovíčko, ale skloní se před zřejmostí jeho odpovědi. A je za to Ježíšem po zásluze pochválen: „Nejsi daleko od Božího království.“

Úryvek evangelia uzavírá věta: „A nikdo se mu neodvážil dát nějakou otázku.“ Nebo, jak je v jiných překladech: „Nikdo se ho neodvážil na nic zeptat.“ Tváří v tvář Ježíši se zdá být všechno tak jasné, pochopitelné. To je ten důvod, a, nebo také, dost dobře možná, že se všichni ti úskoční farizeové a zákoníci jenom nechtějí ztrapnit, shodit; vždyť Ježíš má jasnou odpověď na každou otázku.

Na závěr opět pohled do našich řad: jak je to s našimi otázkami Ježíši? Nemůžeme mu je klást z očí do očí, dotazovat se můžeme pouze v modlitbě, a ne vždy se nám dostává odpovědi. A přece, domnívám se, je třeba, ano, máme se Ježíše ptát. Už to, že své otázky, nejistoty, pochybnosti formulujeme, je dobře. A to, že je s důvěrou, odevzdaností a pokorou Kristu předkládáme, je samo o sobě důležité. Vedeme tak v modlitbě důvěrný rozhovor Ježíšem. (A mimochodem, modlitbu lze definovat právě jako rozhovor s Bohem.) Ptejme se. Ježíše i církevních autorit. Žádná otázka není hloupá. Jsem dokonce v pokušení parafrázovat Ježíšova slova: „Kdo se ptá, tomu bude odpovězeno.“

Jiří Vojtěch Černý