Jak jsme lepší

Na jedné ze sociálních sítí se objevilo varování před bezdomovcem, který prý v jednom nemalém městě žebrá do kasičky peníze, aby si za ně mohl koupit levné víno. Lidé pozor, je to lidská troska, slyší na jméno XY, nic mu nedávejte a žeňte ho! Tak končí bystré upozornění.

Tato slova mě přivedla k zamyšlení. Je to skutečně řešení – napsat upozornění tohoto typu? Prostě se panu bezdomovci vyhýbejme, nic mu nedávejme, odsuňme ho někam pryč. My s tím přece nechceme mít nic společného a nebudeme. Problém je pro nás vyřešen. Zdánlivě. Známe vlastně jeho osud, že máme tolik odvahy říct „je to troska“? Co když se do takové situace dostal ne vlastním zaviněním, co když se jeho život zhroutil na plné čáře a… co když potřebuje naši pomoc – naši podporu, porozumění? Možná ta kasička je toho právě důkazem. Možná touží se setkat, nalézt lásku, kterou ztratil. Možná touží po tom stát se abstinentem, být jednoduše přijatý jako my ostatní, když pijeme „lepší“ víno, v „lepší“ společnosti? Přemýšlíme někdy o tom, že se může něco podobného stát i nám? Možná nebudeme chodit s kasičkou a žebrat, možná na nás nebude nikdo volat „Alíku“ jako na pejska (koneckonců o pejskovi bychom asi neřekli, že je to „psí troska“), možná se nás nebude chtít nikdo zbavit, protože už vlastně budeme sami. Každý z nás může něco takového prožít – cítit se vyčerpaný, beze sil a bez pomoci, osamělý, zklamaný, nemocný… V té chvíli nebudeme toužit po ničem jiném než po blízkosti, podané ruce, která nás znovu pozvedne tam, kde přece všichni bez výjimky chceme být a žít. Nás se to netýká? Natáhněme ruku směrem k tomu, kdo ji skutečně potřebuje, mějme oči a především srdce otevřené. Právě tím se staneme lepšími nebo lépe srdnatějšími.

Veronika Čepelková