Jak jsme letos prožili Den seniorů
Den prarodičů nemá zatím příliš dlouhou tradici, ale je moc dobře, že byl zaveden - a dobře víme, kým byl navržen!
Bohužel však dosud ještě máme v povědomí, jak nám byl za totality vnucován socialistický státní svátek "Mezinárodní den žen", jaké to tehdy bývaly trapné a bohužel i povinné soudružské podnikové oslavy - i jak se za tímto účelem masově pěstovaly rudé karafiáty, symbol MDŽ... Ty květiny k tomu ovšem přišly nevinně, ale od té doby právě ty rudé karafiáty nejsou mezi lidmi příliš oblíbené...
Ale zpět k "novému" svátku seniorů - jak jsme jej tentokrát prožili v naší rodině: Již v sobotu, v předvečer svátku jsme od mladšího syna dostali milý dárek: pozval nás na výlet autem - s cílem podle našeho přání. My sami už vzhledem k věku auto neřídíme, a tak to pro nás byla vítaná příležitost pohodlné návštěvy zajímavých míst. Vybrali jsme si nejznámější české poutní místo Svatou Horu u Příbrami. Na Internetu jsme zjistili, že se tam v sobotu slouží mše svatá v 9 hodin, a tak jsme si trochu přivstali, abychom tam byli včas. Byl právě svátek sv. Maří Magdaleny, a tak i mešní homilie byla zaměřena na tuto populární světici, jejíž jméno je stále moderní, a tak se stává oblíbeným křestní jménem.
Potěšilo nás, že na závěr bohoslužby se zpíval krásný tamní hymnus "Svatohorský Zdrávas", který má jímavou melodii refrénu: "Buď nám milostivá a oroduj za nás, ó Panno Maria!"
Když jsme se rozloučili se Svatou Horou, nebylo ještě ani poledne, a tak jsme si ještě zajeli do městečka jménem Březnice - jen asi tak dvacet kilometrů vzdáleného od Příbrami. Je to pozoruhodné místo, stojí za prohlídku. V průčelí velkého náměstí každého zaujme krásný barokní dvouvěžový kostel svatých Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského - tedy chrám nepochybně založený Tovaryšstvem Ježíšovým - jezuity. Kostel je sice jen jednolodní, ale po obou stranách má po čtyřech absidových kaplích. Ke chrámu byla již v sedmnáctém století přistavěna rozsáhlá jezuitská kolej ve tvaru kvadratury - sídlo gymnázia, malého semináře, kláštera i ubytovacího konviktu pro gymnasisty. V někdejší fortně je dnes zřízena příjemná kavárnička a v objektu je mimo jiné městské muzeum i připomínky někdejšího úspěšného působení jezuitské komunity ve městě. Jezuitskému učilišti v Březnici však neudělala konec až estébácká "Akce K", ale bohužel již mnohem dříve výnos císaře Josefa II.
Pod kostelem protéká menší říčka a přes ni se klene starý kamenný most se sochami světců - mimo jiné tam stojí i socha sv. Dismase - obráceného lotra, ukřižovaného spolu se Spasitelem.
Hned za mostem přicházíme k zajímavému renesančnímu zámku, který je velmi dobře zrekonstruovaný a udržovaný. Je ve vlastnictví státu; předtím však měl ve své historii celou řadu vlastníků - majiteli bylo postupně snad osm různých šlechtických dynastií; ta poslední byla maďarská šlechta Pálffy-ové, kterým byl zámek vyvlastněn po 2. světové válce na základě Benešových dekretů. Pod zámkem je pěkný park - někdejší obora s dvěma pěknými jezírky. V zámecké sýpce sídlí stylová restaurace, kde se dobře vaří a ceny nejsou příliš horentní.
Na zpáteční cestě jsme se dotkli Rožmitálu pod Třemšínem - místa, kde dožil svůj nepříliš veselý život geniální skladatel Jan Jakub Ryba, jehož vánoční mše "Hej Mistře" vždy patřila k oslavám těch nejmilejších svátků v roce.
A v neděli - na svátek rodičů a prarodičů - nás po nedělní mši svaté pozval starší syn s rodinou na slavnostní oběd.
Takový tedy byl náš svátek "dříve narozených".
Pro Simeon.cz zapsal Karel Voplakal
