Jak se jmenuju?

Anabáze „Rodičovská garáž“ - stále ještě vítězně nedobojovaná bitva. Tak by se daly nazvat pokračující peripetie s prodejem garáže mých rodičů. Po vyklizení a vymalování si ji vzala na starost realitka. A pak se nějakou dobu nedělo nic. Před pár dny se realitka ozvala, že je tu zájemce. Hurá, konečně se věci pohnou kupředu žádaným směrem! Jenže ouvej. Po nahlédnutí do katastru bylo zjištěno, že garáž v katastru není. Tedy - je, ale ne jak předepisuje zákon, aby se mohla převést na nového majitele. Prostě, chybička se na úřadě vloudila. Nastalo jednání s realitkou co dál. Vzít papíry od garáže, napsat žádost, vzít staroušky na katastrální úřad a tam dát věci do pořádku. Tak jsem naložil tatínka s maminkou do auta a odvezl na katastrální úřad. Šli jsme za příslušnou překážkovou úřednicí a ta poté, co ze mne udělala blbce, se nechala obměkčit pohledem na nemohoucí staroušky a starostlivého syna a poradila, co dál. Vzít od nich formulář, vyplnit a zajít podepsat a nechat úředně ověřit podpisy. I dobelhali se staroušci z posledních sil na poštu, kde jako z udělání nebyla fronta, ale byla naopak hodná úřednice. Ověřila staroušky a my se belhali zpět na katastr. Abych se vzápětí dověděl, že není mému trápení konec. Úřední šotek si zlomyslně zařádil a pozaměňoval majitele garáží, garáže jako takové a pozemky pod garážemi. Jakési škatule, škatule, hejbejte se.  Musím teď, naštěstí už bez staroušků, na stavební úřad. Tam budu s nějakou, doufejme, že taky vlídnou úřednicí, dopraven mezi archiválie, kde se musí dohledat v prach se rozpadající dokument z minulého století. Aby se ověřilo datum kolaudace a datum následného nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutím - neodvoláním se do patnácti dnů od výkonu soudního šimla. Buchy buch kulatým razítkem na převzácnou úřední A4. A je to. Dobrá věc se podařila. Vypadá to takhle na papíře jednoduše, ale jaká bude skutečnost, nevím. Protože když jsme stáli na poště a ověřovali podpisy, maminka mi tiše řekla, abych tatínkovi pomohl. Nebylo mi jasné v čem. Až do chvíle, kdy se měl tatínek podepsat. Dal jsem mu pero do ruky, ukázal, kde je třeba jeho signace a on se rozmáchl. Aby se v příští vteřině bezradně zastavil. Řekl jsem, že už se může podepsat. Ale on se jen zmateně díval. Zeptal jsem se ho, jestli něco neví. Pokýval hlavou. „Co nevíš, tati?“, ptal jsem se znovu. „Jak se jmenuju“, řekl potichu. No, nakonec jsem mu nadiktoval jednotlivá písmenka a on je tam napsal. Neřeším teď, co bude za rok nebo za dva, bude-li něco. Budu rád, když dotáhnu prodej garáže do finiše a tenhle problém tím bude vyřešen. To mi prozatím ke spokojenosti stačí. Protože případné další problémy se jistě hlasitě ozvou, přijdou-li. A ony přijdou. A jak už to bývá, přijde s nimi i zákon. A ten bude chtít další a další razítka. A taky už nejasně tuším, že jednou nejspíš přijde den, kdy i já budu hledět tváří v tvář nějakému lejstru, kde je potřeba mého vlastnoručního podpisu. Dostanu pero, můj syn mi ukáže, kde se ode mne žádá signace a já se rozmáchnu. Abych se v příští vteřině bezradně zastavil. Syn mi řekne, že už se můžu podepsat. Ale já se budu jen zmateně dívat. A pak se mě zeptá, jestli něco nevím. Pokývám hlavou. „Co nevíš, tati?“,zeptá se mě syn znovu. „Jak se jmenuju“, řeknu potichu.

Luboš Nágl