Jak se postavíme k Ježíši, Králi nebe a země, my?

Dan 7,13-14

Zj 1,5-8

Jan 18,33-37

34. neděle v mezidobí - Krista Krále

Slavnost Ježíše Krista krále završuje církevní rok – a ono to má svoji logiku, svůj smysl. Tím spíše, že je to svátek umělý, který chce na přelomu starého a nového roku ukázat na toho, který je středem dějin, který je „začátek i konec“, který je Věčný. Kristus. Syn Boží. Pantokrator. Vševládný.

Nemám v úmyslu dělat přednášku z dějin, ale přece trocha upřesnění: tuto slavnost ustanovil papež Pius XI. v době, kdy se celá Evropa zmítala v duchovní, politické i ekonomické krizi. V té nejisté době, kdy z východu útočil rudý teror v podobě stalinismu, v Německu nastupoval svou vládu nacionalismus a za oceánem krachla burza, dal papež světu, opouštějícímu křesťanské hodnoty, vzor toho, který má v rukou všechnu moc; ne tu zkorumpovanou světskou, ale všechnu moc, přesahující hranice uchopitelného a poznatelného.

O třičtvrtě století později jiný papež, Jan Pavel II., při slavnosti Ježíše Krista Krále (2002) pronesl: „Ježíš Nazaretský dovede k završení své poslání ve velikonočním tajemství. Nepřichází kralovat jako král tohoto světa, nýbrž aby nastolil v srdci člověka, v dějinách a ve vesmíru božskou moc Lásky.“ Papež se odvolává na velikonoční tajemství – ano, tajemství Vzkříšení je středem veškeré liturgie.

My jsme v evangeliu slyšeli, kterak se Ježíš otevřeně přihlásil k tomu, že je skutečně král – ovšem jeho království není z tohoto světa. Jde o scénu z Janových pašijí. Konkrétně scénu, v níž stojí Ježíš před Pilátem. Odsouzenec před tím, který má moc. Moc nad životem a smrtí, moc tohoto světa. Ježíš, navenek bezmocný, má coby Boží Syn, moc duchovní. Neprojevuje se navenek, neodívá se do hermelínu, nepotřebuje vnější znamení síly. A přece z Ježíše vyzařuje vnitřní síla a Pilát, aniž si to uvědomuje, se před ní sklání. Ježíš nestojí před Pilátem jako tolik jiných odsouzenců před ním. Netřese se strachy, neškemrá o smilování – stojí před ním ve své vnitřní síle a jedná s ním jako rovný s rovným. A Pilát Ježíše jako sobě rovného, přijímá. Vede s ním dialog, rozmlouvá s ním. Reaguje na Kristova slova, ptá se ho – to věru nebylo u panovníka obvyklé. „Ty jsi přece král?“ V podtextu je sice cítit ironie, ale současně i zájem, možná i úcta. Pilát není člověk vysokých morálních kvalit a také není žádný citlivka. Ale jedno je mu jasné. Tento zvláštní člověk je nevinný. Vnímá, že před ním stojí osobnost, která jej převyšuje a zastiňuje, a přece to toho panovnického ješitu neuráží, ale naopak, on si je jeho převahy vědom a svým způsobem ji respektuje. Přistoupí na dialog, ptá se – a dostane se mu odpovědi. „Ty jsi přece král?“ „Ano, já jsem Král!“ Avšak, ne takový, jako ty. Ne dosazený světskou mocí, ne obklopený vojskem a služebnictvem. „Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Ne, moje království není odtud.“

Odkud tedy? Jaké je tvoje království? Pilát vlastně Kristovu výpověď přijímá. Nemávne nad Ježíšovými slovy rukou, uvažuje o tom, co Ježíš říká. Přesto však pochybuje. „Ty jsi tedy přece král?“ A Ježíš, před tímto pohůnkem římské moci vydá svědectví, které dosud veřejně neučinil. (Když jej spoluvěrci, prostí židé chtěli provolat králem, když mu podsouvali mesiánský titul, tak se bránil. A teď, představiteli cizí moci, potvrzuje svůj královský titul.) „Ano, já jsem král!“ A snad, aby mu bylo lépe rozuměno, přidává ten, který je Pravdou, který je Slovem od počátku, vyznání: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Před vylhanou obžalobou, před prolhanou světskou mocí zazní obhajoba pravdy. „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ A Pilát se zmůže jen na ono: „Co je pravda?“ 

Ano, JEŽÍŠ JE KRÁL. Ne proto, že jej tak vyznal Pilát; ne proto, že jej tak nazývají proroci; ani ne proto, že jej jako „Krále nebe a země“ vyhlásila církev.  

Moc panovníků končí s dobou jejich úřadu, vlády padají, království zanikají, říše a impéria se bortí. Kristovo království trvá navěky. Jedině Kristus je vládcem na věky. Protože je věčný. Protože je začátek i konec, alfa i omega. Je Pánem času i věčnosti.

Proroctví Danielovo v prvém čtení o něm hovoří v obrazu tajemné postavy Syna člověka, jemuž je „dána moc, sláva a království, a toto království nemá konce“. Druhé čtení, ze Zjevení sv. Jana, je rovněž apokalyptickým viděním, avšak už zřetelně hovoří o Ježíši Kristu. Je tím, kdo „přichází na konci časů v oblacích, s veškerou slávou a mocí“. Přes staletí, jež od sebe dělí oba pisatele, ukazují oba na stejnou postavu: Pána, Vládce, Krále.

Kristovo království je duchovní. Když se Židé a dokonce i apoštolové, domnívali, že jako Mesiáš osvobodí národ a obnoví izraelské království, Kristus jejich omyl vyvracel. V jeho království panuje jediný zákon, a to zákon lásky, a je otevřené všem, pokud se do něho připravují vstoupit pokáním a vstupují vírou a životem podle evangelia. „Moje království není z tohoto světa.“ Není, ale to neznamená, že neexistuje, že je nepřístupné. Ono je dokonce mezi námi přítomné: „Boží království je uprostřed vás …“ My v každé modlitbě Otčenáše prosíme o jeho příchod: „Přijď království tvé!“ O co to vlastně prosíme? Snad o to, aby Boží vůle určovala naši vůli („Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi …“)

Ježíš každého zve do svého království, toho království, v němž má hlavní slovo pravda, spravedlnost a láska.

Farizeové a zákoníci se drželi svého obrazu krále – Mesiáše, který bude vládnout silou a mocí – a Ježíše, který se nevešel do jejich představ, odmítli. Římané uctívali svého císaře jako nejvyššího Pána a Ježíše, který se prohlásil králem, ukřižovali. Učedníci a apoštolové neunesli, že by jejich Mistr a Pán byl odsouzen a ukřižován, a tak jej opustili. A jak se postavíme k Ježíši, Králi nebe a země, my …?

Jiří Vojtěch Černý