Jak si babičky vyhazují z kopýtka

Moje maminka, čilý a pracovitý přírodní tvor, tráví od března do listopadu ve svých jedenaosmdesáti letech život na chatě u lesa. Společně s několika kočkami, z nichž některé patří ke stabilnímu kádru a jiné jsou jen dočasné nebo příležitostné vylizovačky misek. Čipernost je jedna věc, síla druhá. A té druhé se v těch letech už člověku tolik nedostává. Takže jednou za čas naložíme mužstvo i ženstvo do auta a zajedeme na menší brigádu. Tentokrát to byly krompáčové práce na zbytcích záhonů, zrušené pro nadbytečnost a obrovská hromada větví všeho druhu. Větve se osekaly, chábí hodilo do ohniště a klacky nařezaly pro babičku do sporáku. Aby nám mohla péct oblíbené buchty. Počasí bylo teplé a my jsme neuváženě podpálili naráz celou velkou hromadu větviček. Ohniště je pod borovicí a první větve jsou až někde po pěti metrech. Normálně se nic neděje. Jenže tentokrát se dělo. Oheň olízl tenké větvičky, zachutnalo mu a v okamžiku slupl celou hromadu. Plameny byly v minutě na pěti metrech až ve větvích borovice. A vedle borovice nad ohništěm je další borovice a pak ještě dvě a za nimi už je les. Modlil jsem se, protože chytnout ta borovice, hoří za pět minut les a než dojedou hasiči, budu to mít nepodmíněně za žhářství. Naštěstí to borovice ustála a já nešel sedět. Následující den ráno jsem byl na kolečkách ve službách dětí a mojí světoběžnické maminky. Děti jsem rozvezl po různých vzdělávacích ústavech a s maminkou a babičkou mých dětí se pak vypravil do lázní. Nikoli za příčinou nápravy chatrného zdraví. Jen tak. Pro povyražení prababiččiným kopýtkem. Věc se má takto. Moje maminka, vitální a zachovalá dáma, má oči za výlohou. Má brýle, jak už to u nás starších lidí bývá běžné. A samozřejmě se tato záležitost nelepší. Našla si ale v radách odborníků informaci, že operací lze zlepšit slábnoucí zrak. I jala se ze svého skrovného důchodu šetřit, nás ale na buchtách nekrátit. A když našetřila, zašla za doktorem, aby sítnici zoperoval. Doktor oči prozkoumal a pravil: Nu což, sítnici můžeme zoperovat, ale problém je jinde. Buňky, které převádí vjemy z oka do mozku, jsou částečně odumřelé. Což odpovídá věku. A s tím už nic nenaděláme. Jiný by zoufal, koupil si revolver, vitriol a hrobku. Ne tak moje maminka. „Nebudu sice líp vidět, ale můžu si aspoň za ty ušetřené peníze ještě něco užít, ne? Roztočím je v lázních. Termálních. A pokoj s výhledem na kolonádu. A snídani do postele chci. Tak.“ Pravila ta vetchá stařenka a já ji odvezl krásnou krajinou podhůří Jeseníků do lázní ve Velkých Losinách. Dorazili jsme. Vzal jsem kufr a šel ho donést mamince na pokoj. Nahlásila se sice do hotelu sama, ale když jsem s ní odcházel na pokoj, mladá recepční se na mě chápavě usmála. „Samozřejmě, že tu míváme i u starších dam návštěvy mladších pánů“, přečetl jsem si v jejích očích. Když jsem ale asi po pěti minutách z hotelu odcházel, dívala se na mě značně nechápavě. A zdálo se mi, že i malinko zakroutila hlavou. Nevysvětloval jsem. Někdy je lépe mlčet a nevysvětlovat, jak si babičky vyhazují z kopýtka.

Luboš Nágl