Jaká je ve skutečnosti moje víra?

3 Jan 5-8

Lk 18,1-8

Sobota 32. týden

Dva texty Písma sv. nám dnes představily dvoje lidské jednání. To prvé si zasloužilo a právem obdrželo pochvalu, druhé si zasloužilo spíše výtku, ale Ježíš jej podává nikoli jako morální hodnocení, ale jako příklad. Podívejme se na ta dvě čtení, ačkoli spolu nesouvisí. To, co mají společné, je popis lidského jednání a v něm se můžeme třeba i najít.

Nejprve čtení prvé, ve kterém sv. apoštol Jan, coby představený efezské církevní obce, chválí jakéhosi Gáje, že se chová, cit.: „jak se sluší na věrného křesťana ve všem, co prokazuje bratřím, a to i cizím.“

A jak, že se tento Gájus chová? Z kontextu je patrné, že je pozorný k bratřím - a to i z jiných křesťanských obcí; že je ochotný poskytnout pohostinství, přístřeší, že se pozorně stará o potřeby bratří. Taková pochvala je jistě na místě – rozdělit se o svůj chléb i s druhými, poskytnout jim přístřeší – to je jednání, které se později dostane i do sedmera skutků tělesného milosrdenství. A rovněž skutků, o nichž mluví Ježíš ve výčtu toho, čeho je třeba pro přijetí do Božího království – jen vzpomeňte, co říká v Mt 25 kap. „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst; byl jsem na cestách a ujali jste se mně; byl jsem nahý a oblékli jste mně …atd.“ Gájus si tedy pochvalu zaslouží a Jan vyzdvihuje nejen jeho dobré srdce a skutky milosrdenství, ale i jejich účel: „mít účast na hlásání pravdy“. Z toho lze odvodit, že ti, o které se Gájus tak dobře staral, byli křesťané, kteří, podle Kristovy výzvy, šli do celého světa, aby hlásali evangelium.

A teď pár slov k evangeliu. Ten příběh o neodbytné vdově a neochotném, nespravedlivém soudci, je poměrně dobře znám. A my si jej můžeme rovněž dobře představit – vždyť i v našem životě jsme se mohli setkat s někým neodbytným, stejně jako s neochotným, nevstřícným až sobeckým člověkem, který sice může pomoci, ale vůbec se mu nechce. Ježíš ovšem tento příběh – lépe podobenství, nevypráví proto, aby provedl sociálně-psychologickou sondu ze života lidí, ale jako příklad. Dokonce příklad, který vztahuje na svého a našeho Otce! Cožpak by Bůh - Otec mohl přeslechnout naléhavou prosbu svých milovaných dětí; cožpak by na ni mohl nereagovat, když i takový neochotný soudce nakonec vyhoví, byť s nechvalnou motivací „aby mu ta bába už konečně dala pokoj“. Dovedeme si představit, že by Bůh jednal stejně jako onen nespravedlivý soudce? Samozřejmě nikoli – a o to Ježíšovi jde. Ukázat, že z Boží strany je možné vždy počítat se vstřícností a ochotou, a z naší strany, že je třeba být v modlitbách vytrvalými, snad až neodbytnými – ne proto, že by se „Bůh rád nechal prosit“, ale my si potřebujeme mnohdy ujasnit, oč prosíme a také potvrdit svoji důvěru v Boží vyslyšení. Připomeňme si slova, kterými zakončuje tento příběh: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ Podobenství však tímto ujištěním ještě nekončí. Je tu otázka, kterou pokládá Ježíš na závěr svého podobenství: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ To je zásadní otázka! A netýká se pouze učedníků Ježíšovy doby. Zasahuje až do doby Kristova druhého příchodu, do doby tzv. paruzie, nebo, jak se lidově říká, „do konce světa“. Najde Ježíš při svém druhém příchodu na svět – příchodu, jehož čas nikdo nezná; nalezne na světě ještě víru? Kdyby kupř. přišel dnes, našel by na světě víru? Křesťanství je sice třetím největším ze světových náboženství, ale křesťanů je ve světě jen menšina. A tato menšina – má vůbec víru? Pohledem do našich vlastních křesťanských řad – kolik je v nás opravdové, ryzí, bytostné víry? A současně - kolik předsudků, pověr, povrchnosti? A tak, zkusme si každý z nás sám osobně odpovědět na tuto Kristovu otázku: „Kdyby Kristus teď přišel – mohu se prezentovat jako opravdový křesťan? A jaká je ve skutečnosti moje víra? Jak si stojím v duchovním životě? A je moje modlitba věrná a vytrvalá?“ Zapomeňme na náš častý neduh dívat se na „ty druhé“ a vztáhněme toto podobenství každý sám na sebe. „Našel by u mne Kristus opravdovou víru?“

Jiří Vojtěch Černý