Jaké jsou Vánoce ve skutečnosti?

Lk 2,1-14

Narození Páně - v noci

Začnu dnešní noční promluvu, kdy všechno v nás a kolem nás je naplněno čímsi nedefinovatelným a netušeným, docela prozaickou otázkou: Co vlastně jsou Vánoce? Každý z vás asi odpoví jinak. Dítě vidí jako hlavní náplň vánoc dárky pod stromečkem a prázdniny ve škole; žena, a matka zvlášť, si představí spoustu práce s vánočním úklidem a nekonečné nákupy, pečení cukroví a vůbec všechny starosti předvánočního a vánočního času; no, a mužský, ten si možná vybaví mimořádné výdaje, které jsou s vánocemi neodmyslitelně spojené.

Každý tedy vidíme Vánoce jiným, řekli bychom „stavovským“ pohledem. Jaké jsou však vánoce ve skutečnosti? Úplně jiné! To všechno, dárky, cukroví, úklid a nákupy sice k Vánocům patří, ale není to to hlavní. To nejdůležitější:

- Vánoce, jsou oslavou Narození Boha a člověka

- Vánoce, to je darování se Boha člověku

- Vánoce, to je předstupeň Božího daru vykoupení padlému člověku

Nejdůležitější na vánocích je DÍTĚ - malé, bezmocné a bezbranné dítě, matky natolik chudé, že jej nemá ani do čeho zabalit. Dítě vypuzené daleko za město do chléva - nepřijaté, (tak, jak bude jednou nepřijatý a za městem ukřižovaný i dospělý Kristus. Leč, nepředbíhejme...)

Vraťme se k evangeliu, kde nám evangelista Lukáš tak strhujícím způsobem popisuje události kolem Kristova příchodu na svět.

Stalo se tak v Betlémě, městečku vcelku bezvýznamném, nepříliš vzdáleném od Jeruzaléma. Jednou věcí byl však Betlém důležitý, pocházel z něj král David, největší a nejvýznamnější panovník v dějinách Izraele.

Když si římský císař Augustus usmyslel provést sčítání lidu ve své říši, nezbylo Josefovi nic jiného, než jít z dalekého Nazareta přes celé Judsko, až do Betléma, odkud jeho rod pocházel.

S sebou vzal i svoji manželku Marii. Jaké utrpení musela snášet tato nastávající maminka ve vysokém stupni těhotenství, na cestách přes celé Judské pohoří, pěšky či na hřbetu mezka, to si jen těžko dnes dovedeme představit. A to všechno jen pro zdánlivý rozmar panovníka. My ovšem známe hlubší smysl této přetěžké a únavné cesty - je jím vyplnění proroctví proroka Micheáše: (Mich 5,1) „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“

Jestliže prorok Izaiáš tvrdí, že z pahýlu Jesse vyroste nový výhonek, potomek Davidův, pak zkrátka nezbývalo nic jiného, než aby se Boží Syn narodil právě v Betlémě. Bůh tak použil rozhodnutí císařovo, který, ač ve své době mocný, je jen nástrojem v rukou Božích, k naplnění svého plánu spásy.

(Bůh příliš často zasahuje do našeho života nenápadně, prostřednictvím ostatních lidí. Není naším úkolem všemu rozumět a vše komentovat, spíše být otevření pro druhé a umět jednat.)

Pokračujme ve čtení evangelia dále. Kolik se zde objevuje symboliky! Např.: Bet-le-hem = přeloženo z hebrejštiny je „dům chleba“. Kristus se stal chlebem života věčného a je přítomen v každém svatostánku. Je tedy vlastně každý kostel Betlémem, domem, kde přebývá Bůh pod způsobou chleba. A jsme-li opravdovými křesťany, pak bychom i my měli být svatostánkem, místem, kde přebývá Ježíš a v našich srdcích měla být láska. A máme-li v srdcích lásku, pak je i naše srdce Betlémem, neboť je to právě láska, láska Boha k nám, která přivádí na svět Syna Božího; a naše láska je odrazem, odleskem Boží lásky = tedy i v našem srdci se může a má narodit Syn Boží. Dokonce, troufám si říci, že pokud se nenarodí, to jest, pokud neprožijeme Vánoce jako dobu Narození Božího Syna; dobu mimořádné a nesmírné lásky Boží k nám; dobu, kdy se staneme pro zář Boží lásky nad Betlémem více lidmi, schopnými vycházet ze svého sobectví k Bohu a k sobě navzájem - pak jsme Vánoce neprožili, ale promarnili, byť bychom měli napečíno, navaříno, nadarováno, kdovíco. Pak jsme totiž prožili Vánoce jen jako konzumenti, jen jako povrchní diváci něčeho, co nás až tak moc nedojímá.

Ale my přece můžeme a máme prožít Vánoce vskutku křesťansky! Jak? Recept je jednoduchý. Staneme-li se Božími spolupracovníky, spoluúčastníky Boží lásky. To lze tehdy a jen tehdy, staneme-li se lidmi otevřenými! Na jedné straně Bohu - tzn. budeme prožívat, rozjímat zázrak Božího narození, příchod Krále králů jako chudičkého dítěte panenské Matky. Na straně druhé straně, budeme-li otevření pro své bližní. Doma, v rodině, ale také v sousedství. Budeme-li vnímaví k jejich přáním a potřebám. Tak se z nás mohou stát účastníci přímo vtažení do děje. Můžeme být přitom! - Třeba jako ti pastýři, kteří neuměli číst, neznali Písmo, ale srdcem pochopili, uvěřili andělům, přes tmu a úskalí cesty se rozeběhli dolů do Betléma, a tak svýma prostýma očima mohli vidět, uvěřit a poznat Božího Syna.

A pak nám, stejně jako oněm pastýřům, může v srdcích radostně tryskat ono: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle...“ To jsou slova, zpravidla zdobící naše betlémy. Je však zapotřebí, nezůstat jen u, byť sebekrásnějších a tradičních slov. Je nám zapotřebí, tuto „slávu na výsostech“ ve svém životě prožívat. Uvádět ve skutek. Být živou oslavou narozeného Ježíše, tj. oslavovat ho a to nejen o vánočních svátcích. Být si vědomi, že jsme lidmi slavícími, radujícími, oslavujícími a to nic menšího než to, že Bůh, zdánlivě nedostupný, sestoupil mezi nás. Přijal naši lidskou podobu, naše lidské radosti a bolesti, naši omezenost a proměnil je v božství, žel tak často pro naše okolí rovněž nedostupné a uzavřené. Vánoce není jen časem, kdy se Bůh přiblížil skrze své vtělení člověku, ale kdy se také my lidé, máme a můžeme přiblížit Bohu. A skrze Boha a svou víru i těm, kteří jsou kolem nás. Pokud se nám to podaří, pak jsme vánoce neprošustrovali ve shonu, v supermarketech a povrchnosti, ale stali jsme se „přímými účastníky děje“. Účastníky onoho velkolepého tajemství lásky, která proudí od samého „počátku, kdy se Slovo stalo tělem, aby v nás byl život, život věčný“. To jsou slova tzv. „Prologu sv. Jana“ … a nepřeslechněme jeho pokračování: „Do vlastního přišel, ale lidé ho nepřijali, ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“

Oslavme tyto Vánoce jako „Boží děti“ – nikoli dětinsky, ale spíše s onou dětskou důvěřivostí, schopností údivu a úžasu, a oslavme je. Ne girlandami umělých žárovek, ale pravým světlem, kterým se necháme prozářit a uzdravit. Kéž jsme i my oněmi lidmi „dobré vůle, ve kterých má Bůh zalíbení.“

Jiří Vojtěch Černý