Jako křesťané jsme povoláni svědčit o Kristu
Jan 1,19-28
2. ledna
Průvodcem adventní dobou nám byl Jan Křtitel. Připravoval cestu Pánu – nejen ve své době, ale stejně tak mohl (a měl) být průvodcem adventní dobou i nám. Dnes vystupuje v evangeliu jako SVĚDEK, nesvědčí však o Kristu, ale pod palbou otázek významných jeruzalémských Židů, podává svědectví sám o sobě. A opět nezklame, opět osvědčí svou osobní velikost. Sedmkrát zazní naléhavá (až manipulativní) otázka – a sedmkrát zazní jasná odpověď.
Jan Křtitel musel být pro Židy nepřehlédnutelnou a dráždivou postavou. Neví kam jej zařadit, co si o jeho jednání myslet – je prorokem, který má předcházet Mesiáše? Či, není snad Mesiášem on sám? Kde se vzal, jaká je jeho úloha? Kdo to vlastně je?
A tak se k Jordánu vydává suita mocných, kněží a levitů, aby sesbírala informace pro ty ještě mocnější v Jeruzalémě. Vyhledají jej mezi hříšníky u Jordánu – a aniž by odložili šat a svoji důležitost a vstoupili, stejně jako ostatní, do vod Jordánu, podrobí jej téměř výslechu. Začnou hned zásadní otázkou: „Kdo jsi?“ Kdo jsi? To není snadná otázka. Jak jedním slovem, jednou větou, popsat odvěké poslání předchůdce Pána? „Kdo jsi?“ Jan dobře ví, kam svojí otázkou míří a tak dá jasnou odpověď. „Já NEJSEM MESIÁŠ.“ Svou odpovědí však otevírá prostor dalším otázkám. „Kdo tedy jsi?“ „Jsi Eliáš?“ – ten měl podle předpovědí předcházet Mesiáše? „Nejsem.“ Tak jsi „ten Prorok?“ „Ne.“ Tak „kdo jsi?“ „Co říkáš sám o sobě?“ Teď konečně dostává Jan prostor vyjádřit své jedinečné (a nezastupitelné) poslání, povolání, smysl svého života. „Řekl: „Já jsem HLAS volajícího na poušti: „Vyrovnejte cesty Pánu“, jak řekl prorok Izaiáš.“
Dobrá, ale když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok – „proč tedy křtíš?“
Jan konečně dostává, pro jejich znejistění, možnost vydat požadované svědectví – svědectví o Kristu. Celá Janova existence je vázána na Krista. Na svědectví jemu – ne sobě. Teď konečně může vyjádřit to podstatné: „Kdo je to Kristus.“ A Jan tak učiní s pokorou a upřímností sobě vlastní. (A nám začasto tak vzdálenou.) „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně.“
Konečně, konečně odvrátil jejich pozornost ke Kristu. Jeho je hlasatelem, jeho je heroldem. Jeho je předchůdcem a služebníkem. Ano, služebníkem – dokonce tak malým a bezvýznamným, že: „jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“
Janův křest nepřináší spásu, ale připravuje k přijetí Mesiáše, přítomného uprostřed svého lidu. On sám se jakoby ztrácí ve stínu toho, jehož představuje světu. Ježíš je pro Jana tak veliký, tak důstojný, tak přesahující, že se necítí být hoden prokázat mu ani tu nejnižší otrockou službu.
Janova postava není bez zajímavosti, (mezi proroky nepovstal větší, jak se o něm pochvalně vyjádří Kristus), ale to nejpodstatnější, co bychom si mohli z jeho příkladu vzít, je jeho POKORA. Jeho vědomí, kým je, a co je jeho posláním.
Rovněž my, křesťané, jsme povoláni k tomu, o Kristu svědčit; jsme povoláni k tomu být s ním spojeni a připravovat svět na jeho příchod. Podobně jako Kristův předchůdce Jan, máme i my lidi vybízet, aby připravovali ve svých duších cestu pro Mesiáše. Nesmíme však podlehnout nejčastějšímu (a nejsvůdnějšímu) pokušení: postavit se na Kristovo místo, zastiňovat jej a zneužívat k tomu, abychom přitahovali pozornost druhých na sebe. (Pokušení velmi časté, zejména pro klérus a angažované křesťany.) Každý z nás má být „hlasatelem Božího Slova“, každý je povolán, stejně jako Jan, aby „urovnával“ duchovní cestu svým bližním, aby se i oni mohli setkat s Ježíšem, a každý z nás je povolán, aby svým životem vydával svědectví evangeliu. Na to nepotřebujeme žádný glejt, žádnou liturgickou „službu“ a ustanovení. To by měla být naše křesťanská přirozenost: příkladem svého života ukazovat na Syna Božího. Ukazovat na toho (slovy sv. apoštola Pavla) „komu jsme uvěřili“. A také – nevystačit si s jedinou odpovědí na otázku: „Kdo jsi?“ Nepřestat se ptát na zásadní otázku svého života: „kdo jsem já a kým je pro mne Kristus“.
Jiří Vojtěch Černý
