Jakými jsme vinaři?
Iz 5,1-7
Mt 21,33-43
27. neděle v mezidobí
Tak jak se nachyluje liturgický rok ke svému závěru, stejně se završují i texty z evangelia sv. Matouše – a v nich i život a pů-sobení Pána Ježíše Krista. Už vjel slavně do Jeruzaléma a ne-chal se oslavovat jako Mesiáš. A se stejnou úměrou, s jakou stoupalo nadšení v řadách obyčejných lidí, stoupá i zášť a nená-vist v řadách velekněží, zákoníků a farizeů. A právě jim jsou adresována podobenství posledních nedělí. Nejinak i dnes, v podobenství o krásné vinici a proradných vinařích.
Ježíš začíná své podobenství popisem vinice, kterou vysázel hospodář (Hospodin). A používá ne vlastních, ale vypůjčených slov – doslova cituje pasáž o vinici, jak ji dobře znali z poselství Izaiášova. Vysázená vinice, kolem oplocená, s jámou pro lis a strážní věží uprostřed. Co se vinice týče, téměř stejná slova. Po-kračování je ale jiné – avšak obsahově také podobné. Na jedné straně láskyplná péče správce vinice, na druhé žádná (u Izaiáše) či zapřená a ukradená (u Matouše) úroda. Péče a námaha majitele vinice vychází nazmar. Není pochyb o tom, kdo je oním vina-řem, co je onou vinicí a kdo jsou vinaři. Je to Hospodin, který s láskou vysázel úrodnou vinici a opatřil ji vším potřebným – toť obraz zaslíbené země a vyvoleného národa.
Izaiáš ve své písni o vinici přechází od líčení krásy vinice k nenaplněnému očekávání majitele vinice. Po slovech písně ná-sledují slova soudní pře: „Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a moji vinicí. Co jsem ještě měl udělat své vinici a neudělal jsem? Proč namísto hroznů přinesla trpké plody?“ Hospodin dal svému lidu vše potřebné, vyvedl jej z otroctví do Země zaslíbené – připravené, obdělané, bohaté. Jenomže namísto vděčné spolupráce, pokorné služby a prokazované lásky, se setkává s pýchou, neúctou, nevěrností. Což o to, slov o Hospodinu, těch mají předáci národa plná ústa, nenadarmo o nich Hospodin říká: „Tento lid mne ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko.“ A tak je soudní pře završe-na výrokem o trestu: „Odstraním její plot, rozbořím zeď, mra-kům dám příkaz, aby ji nezkropily deštěm …“ Vinice bez ochrany a vláhy zpustne, zplaní, bude zničena. Tak se také stalo s vyvoleným národem a velekněží a starší dobře znají tuto Izai-ášovu píseň o vinici. A teď jim Ježíš vypráví podobenství o pro-radných vinařích – a přitom oni sami jsou těmi, kdo zabíjeli Bo-ží posly – proroky, a kdo zanedlouho zabijí i Božího Syna. (Stejně jako v podobenství: za hradbami Jeruzaléma: „popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili“.) Dříve než jim to dojde, sami nad sebou vynesou soud: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“
Tento soud se naplní – slovo evangelia vyroste na Boží vinici a stane se slovem života pro celý svět. Avšak těm, kterým bylo nejprve hlásáno, „bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“. A Kristus – „kámen, který stavitelé za-vrhli, se stane kvádrem nárožním“ (tím, který drží celou stavbu pohromadě) celosvětové církve.
Je až s podivem, jak se slova Izaiášova i Ježíšova naplnila. Judský národ byl téměř vyhlazen, zatímco vinice křesťanství se rozrostla po celém světě. Nebylo by však správné a spravedlivé soudit a posuzovat židovský lid. Což nejsou i na vinici Kristovy církve také proradní vinaři, kteří si chtějí všechnu úrodu nechat pro sebe a soudobé proroky, kritiky a mravokárce umlčují (vyha-zují z fakult) a dehonestují?
Všichni jsme (Židé, pohané, proselyté …) dělníky na Pánově vi-nici. A ten, kdo ji založil (Hospodin) od nás právem očekává, že „budeme přinášet úrodu v pravý čas“. Ježíš své podobenství říká sice velekněžím a starším lidu – ale ono je platné pro všechny. Je adresováno také nám, každému z nás. A tak si po-ložme otázku, (dříve než nám ji položí Pán při našem soudu) jakými jsme vinaři? Jak usilovně pracujeme na Boží vinici? Ta otázka se netýká jen kněží a služebníků církve. Vždyť Boží vinicí je celý svět a každý na ní má své nezastupitelné místo.
Jiří Vojtěch Černý
