Jan Křtitel je nepřehlédnutelnou, impozantní postavou

Iz 49,1-6

Lk 1,57-66

Narození sv. Jana Křtitele

Dnešní neděli neobléknou kněží zelené ornáty a nebudeme, hezky popořádku, slavit 12. neděli mezidobí. Důvod je prostý – na dnešní neděli připadá slavnost Narození Jana Křtitele – a to je slavnost natolik důležitá, že dostává jakoby přednost před řadovou nedělí. Dost dobře možná, že je takováto změna nedělního řádu někdy i duchovně prospěšná. Ve stereotypu nedělí nám totiž unikají svátky a slavnosti mimořádných – ať biblických, či historických, osobností – a my pro svůj duchovní život potřebujeme, krom nezastupitelného slova Písma, i živé příklady víry. A excelentní příklad můžeme dostat právě v postavě Jana Křtitele. Předchůdce Páně.

Jan Křtitel je nepřehlédnutelnou, impozantní postavou. Předpovězený a vyvolený samým Bohem, formovaným na poušti v okruhu asketického společenství; zřetelně rozpoznávající své poslání i místo v Boží režii spásy. Vědomý si své úlohy být: „ohlašovatelem Pána, hlasem na poušti, připravujícím cestu Pánu“. Navenek divoký, nesmlouvavý a uvnitř nejspíš velmi citlivý. Vnímavý k Božímu hlasu, velkoryse smířlivý k pokorným a hledajícím, a nekompromisní k jakékoli lži, nepravosti a falši. Nazývá věci a skutky pravým jmény. Člověk takovýchto vlastností musí, nezbytně musí, narazit v každé době, v každém režimu, v každé společnosti. Nicméně, dnešní evangelia nehovoří o Janově skonu, (na to připomíná svátek Umučení Jana Křtitele 29.8.). Prvořadá dnes není jeho mučednická smrt pro neústupnost z morálních hodnot. Dnes je v centru pozornosti jeho NAROZENÍ – a tak mu věnujme náležitou pozornost. (A zaslouží si ji, vždyť pouze u Ježíše, Matky Boží a Jana Křtitele oslavujeme i jejich narození – u všech ostatních světců jejich smrt, kterou se narodili pro nebe; u těchto připomínáme i jejich vstup na scénu světa – tak byli mimořádní.)

Je třeba začít už u prvého čtení – u proroka Izaiáše, který uprostřed beznaděje babylonského vyhnanství, slibuje příchod Božího služebníka, jehož posláním bude, krom jiného, návrat Izraele ke svému jedinému Bohu; který bude světlem, ozařujícím temnoty vyhnanství, nejen faktického, ale i duchovního; a který připraví půdu vyprahlých srdcí, aby mohla být zavlažena a dala vzrůst spáse až do končin země. Izaiáš v prorocké vizi vykresluje jeho vstup na scénu tohoto světa – a je to vstup zcela v režii Boží … „Hospodin mne povolal od matčina lůna… řekl mi, jsi mým služebníkem… dám tě jako světlo národům, aby se má spása rozšířila až do končin země…“

Všichni starozákonní proroci, a Jan je největším a posledním z nich, byli pověřeni, povoláni Bohem k prorocké službě. Víme, že se leckdy této služby báli, že před ní i utíkali, že se zdráhali ji přijmout. (Nádherně líčí boj s Božím povoláním Jeremiáš v textech, které čteme o vigilii dnešní slavnosti). Obdobně tomu bylo i u novozákonních apoštolů. Ti byli k apoštolskému úřadu povoláni samotným Ježíšem Kristem. Ale i oni se zdráhali, vždyť museli mnohé opustit, mnohého se ve jménu své služby, kterou si nevybrali, ale která jim byla Bohem svěřena, vzdát. Opouštět své jistoty, své zaběhlé zvyky a způsob života, to není snadné. Avšak pro Boží vyvolené, pro hlasatele Božího království, pro ty, kteří mají druhým svítit a je vést, je to nezbytné. O sv. Janu Křtiteli víme, že pobýval na poušti, uprostřed přísné náboženské sekty Esénů. Nejspíš byl už záhy, jako malé dítě, odtržen od svých rodičů a přesazen do samoty pouště. A poušť - to je další znamení Božího povolání. Pouze v těžkých a náročných životních podmínkách; pouze v naprostém podřízení se Boží vůli, může vyrůst velké povolání. (Ve sklenících plného zaopatření spíše vyrostou loajální úředníčci, než vůdcové a charismatičtí vůdci.) A sv. Jan byl nepřehlédnutelný (a nepřeslechnutelný). Puzen vnitřním hlasem sestupuje k Jordánu, aby zde křtil na odpuštění hříchů. Snáší útoky zákoníků a farizeů, ale neustoupí. K nelibosti mocných k němu přichází lidé z celého Judska, aby slyšeli jeho výzvy k obrácení, aby vyznali své hříchy, aby se jím nechali poslat do světa jako očištění, obnovení Boží hlasatelé. Jan musel být trnem v oku jak náboženským předákům, tak později i králi, to když nepokrytě pranýřoval jeho nemorální život. A jako takový musel dopadnout tak, jak dopadl. Byl vězněn a popraven. Nicméně, o jeho mučednickém skonu rozjímejme v den památky jeho umučení, dnes je na pořadu dne jeho Narození. A to zdaleka nebylo v řádu přirozeném a obvyklém.

Pokud slavíme vigilii této slavnosti, pak čteme úryvek z Lukášova evangelia o tom, kterak anděl zvěstoval jeho otci, knězi Zachariášovi to, že jeho žena, i přes své stáří, bude mít syna. A tento syn, že bude Božím vyvoleným – „bude veliký před Pánem, víno ani jiný opojný nápoj nebude pít, bude plný Ducha sv. už od matčina lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu.“ Těžko mohl anděl Zachariášovi předestřít zřetelnější předpověď o mimořádném, prorockém, poslání jeho syna. A teď to podstatné – jak se zachová Zachariáš, tento kněz, Boží profesionál? Ten, který tak dobře zná příběhy zázračných početí Izáka, Samsona, Samuele a mnoha jiných Božích vyvolených, které přivedly na svět neplodné matky. A přesto – jak se zachoval? Neuvěřil! Jakoby neměl odvahu vztáhnout toto Boží zaslíbení na sebe, jako by se obával či se nechal přemoci pochybnostmi – zkrátka Zachariáš, i přes všechny okolnosti, které toto „zvěstování“ provázely, neuvěřil. Boží reakce na jeho nevěru přichází hned vzápětí – ten, který je povolán ke kněžské službě, tj. být ohlašovatelem velkých Božích činů – oněmí.

Ukončí bohoslužbu v chrámu a bez hlasu se vrací ke své ženě, která záhy otěhotní. A Zachariáš má před sebou dlouhých 9 měsíců, kdy bude v tichosti rozjímat „nad velikými věcmi, které mu učinil Pán“, kdy bude litovat svých pochybností a očekávat narození syna.

To bylo předmětem textů vigilie, my jsme dnes slyšeli o sledu událostí, které nastaly, když se „Alžbětě naplnil čas a přišla její hodina“, kdy se maličký Jan narodil. Jeho narození bylo předmětem radosti, velkých očekávání, a vše se završuje v okamžiku, kdy Jan, stejně jako každý židovský chlapec, je osmého dne po svém narození obřezán. Podobně jako my při křtu, Židé dávají svému dítěti jméno při obřízce. A tu nastane opět cosi nestandardního. Namísto jména po otci, jak je u prvorozených synů zvykem, Alžběta – protože Zachariáš mlčí – dává svému dítěti jméno. Jan. Její rozhodnutí vyvolá údiv, možno říci i nesouhlas: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje!“ Jenomže: jméno Jan mu nedávají rodiče ze své vůle, jméno mu dal sám Bůh – jak to anděl Zachariášovi při zjevení sdělil. A Alžběta i Zachariáš jsou ve všem, tedy i v pojmenování svého syna, Boha poslušni. (A protože se nacházíme v semitském prostředí, kde jméno jakoby určuje svého nositele, není toto jméno bez významu. V hebrejštině Jan – Jo-chanan je spojením dvou slov: Jahve - Bůh, Hospodin, a chanan „smilovat se, milost“ – tedy: „Hospodin je milostivý“)

Vraťme se do rodiny Zachariáše. V okamžiku, kdy Zachariáš potvrdí Boží vůli, opět nabude ztracenou řeč. (A prvním počinem – ale to už je předmětem následujícího úryvku, je pak nádherný Zachariášův chvalozpěv „Benedictus“). „Všech kolem se zmocnil úžas, uvažovali o tom v srdci a ptali se: Co asi z tohoto dítěte bude.“

A potom následuje už jen lakonické sdělení: „Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.“ (My si toto „vystoupení“ z anonymity připomeneme přesně za půl roku, kdy budeme slavit Narození Božího Syna a jeho křest. Jde sice o významnou souvislost, ale není divu, že nám tato „vánoční ouvertura“ v parném létě poněkud uniká.)

Jiří Vojtěch Černý