Jarní výlet na Okoř
V sobotu 22. března jsme si udělali malý jarní výlet bělohorských seniorů - asi jedenáctikilometrový výšlap z Prahy ke zřícenině hradu Okoře, známého z trampské písničky „Na hradě Okoři světla už nehoří, Bílá paní šla už dávno spát…“
Městskou „integrovanou dopravou“ příměstským autobusem (na němž máme my, víc než sedmdesátiletí, jízdu zdarma) jsme se dopravili do Horoměřic a pak už pěšky cestou do lesíka „na Juliáně“, kde stojí pěkný kamenný kříž (kupodivu ještě nepoškozený vandaly); pak hodně strmou lesní cestou do údolí pod Tuchoměřicemi, kde stojí zámeček, který v minulosti patříval jezuitům. Po „vítězném únoru“ jim jej samozřejmě vyvlastnili - a zcela ponechali působení „zubu času“. Nakonec v něm zařídili „el-dé-en-ku“, ale objekt zřejmě ani potom příliš neudržovali. Až za mnoho let po „sametové revoluci“ byl vrácen církvi a ta jej pronajala křesťanskému mládežnickému hnutí „Chemin Neuf“ (Nová cesta), které tam dělává ekumenické akce pro mládež. Z Tuchoměřic jsme nejprve pokračovali po silnici, ale pak červená značka odbočila na polní cestu, po níž jsme došli do Malých Čičelic - vesničky se zajímavým kostelíkem ve tvaru osmihranu se špičatou kuželovitou střechou ukončenou malou zvoničkou. Sešli jsme po strmé stezce - a to už jsme se ocitli v chráněném údolí „Okořský park“, kde cestička přibližně sleduje meandrující potok. Po ní jsme se dostali do podhradí, resp. k okořské zřícenině. Ruiny hradu jsou nyní zakonzervované, takže už nehrozí sesuvy zdiva. V blízkosti hradu jsou dva krásně zrenovované vodní mlýny. Bylo krásně: po celou cestu jsme míjeli celé kolonie bílých sasanek, modrých podléšek (jaterníků), žlutého podběle, různobarevných ocůnů (nebo snad spíš šafránů? - vždycky váhám, jde-li o šafrány či o ocúny- mám už v té botanice jisté mezery); míjeli jsme také celé koberce modřenců, žlutavých prvosenek i modrých rozrazilů-rezekvítků. Vzpomínám si, že básník J. Čarek právě o nich v jedné básničce napsal:
„Kdo už někdy viděl rezekvítek kvésti,
jak jen může říci, že nepotkal štěstí?!“
Potkávali jsme celé davy pěších turistů, které jarní pohoda vytáhla „na vzduch“- často i s dětmi v kočárcích, na koloběžkách, odrážedlech i malých dětských kolech- a hlavně desítky cyklistů - většinou na horských kolech. Štěstí, že ty pneumatiky horských kol vydávají charakteristický hluk, takže jsme vždycky stačili včas uhnout, když se cyklisté po úzké pěšině za námi řítili dolů s kopce, anebo naopak nám v zádech funěli do prudkých stoupání. Vzpomínám, že za našich mladých let jsme my „kolaři“ na pěšáky cinkávali svými zvonky, které jsme museli mít na řídítkách, aby nám uvolnili cestu - ale to se dnes už zřejmě moc „nenosí“- a pěšák může mít smůlu, že do něj nečekaně někdo zezadu nabourá. Počasí bylo nádherné: bylo to „na tričko“, takže bundy jsme museli nastrkat do ruksaků. Odpoledne se ale začala honit dešťová oblaka, na obzoru se dělaly světelné pruhy mezi mraky a zemí, což svědčilo o tom, že předchozí televizní předpovědi o sobotních večerních srážkách asi nebudou zcela liché. A opravdu - když jsme ke čtvrté hodině nasedli do autobusu, který nás přes Přílepy, Noutonice, Uholičky a Roztoky zavezl zpátky do Dejvic na Vítězné náměstí všeobecně nazývané „Kulaťák“, to už začalo pršet- a když jsme pak pokračovali z Dejvic městským autobusem na Bílou Horu, jednu chvíli jsme projížděli pěkným lijákem, jaký bychom nechtěli zažít někde v polích. Ale dá se říci, že jsme měli štěstí - ještě než jsme dorazili na konečnou, pršet přestalo a my jsme se domů dostali téměř „suchou nohou“.
Tak takový byl náš první jarní výlet. Věřím, že si všichni budeme ty pěkné výjevy našeho putování aspoň nějakou dobu pamatovat a rádi vzpomínat.
Karel Voplakal
