Jde o to, před čím se skloníme, co přijmeme za své
Sk 15,1-2;22-29
Jan 14,23-29
6. neděle velikonoční
Dnešní prvé čtení, stejně jako evangelium, nám mají mnoho co říci, o to tím spíše, že v jejich pozadí můžeme rozpoznat působení toho, který je dárcem rady, moudrosti, ale také jednoty, lásky a pokoje. Ducha svatého. Nejprve se zadívejme na první čtení ze Skutků apoštolských. Tam hraje Duch sv. důležitou úlohu. Je tím, kdo rozřeší první větší konflikt v církvi. Ačkoli se nám jeví společenství prvotní církve někdy až příliš ideální, víme, že: „všichni měli všechno společné, byli jednoho ducha a srdce“, nicméně, ani toto společenství zdaleka ideálním a idylickým nebylo. I v něm, stejně jako v ostatních společenstvích, hrály významnou úlohy dva rozdílné a protichůdné proudy. Slovy dnešního jazyka bychom je nazvali proudem „tradičním, konzervativním“ a proudem „progresivním, liberálním“. Nám tato slova nejsou cizí, setkáváme se s nimi denně ve zprávách o dění kolem nás. A to zdaleka nejen v politice a společenském dění, ale rovněž v samé církvi prožíváme, jak je mnohdy bolestný střed vyhraněných zastánců těchto názorových proudů. Tak tedy, oč šlo v prvotní církvi? O spor o obřízku pohanů, kteří přijali křesťanství, tedy pohanokřesťanů. Tradiční proud, snažící se konzervovat (odtud jeho název) staré tradice, tvrdil a prosazoval, že noví křesťané musí přijmout, spolu s vírou v Ježíše, také obřízku, jak Židům velel jejich zákon (a křesťanství se vymanilo ze židovství, Ježíš, stejně jako apoštolové byli Židé). Druhý směr, progresivní, reprezentovaný především sv. Pavlem a jeho učedníky, tj. těmi, kteří mezi pohany působili a byli svědky nejen úžasných obrácení a hluboké víry, ale také působení Ducha sv., právě ti, na základě svých zkušeností oponují, že stačí přijmout víru v Ježíše, že křesťanství už nestojí na Abrahámových a Mojžíšských zákonech, ale především na Kristově zákoně lásky, tomto prvním a největším přikázání. My dnes víme, že pravdu měli ti druzí, ale ve své době to nebylo tak zřejmé. A přestože se nám dnes tento jejich teologický problém jeví banálním, může být pro nás velmi poučným. Totiž onen způsob, jak se první křesťané s touto, pro ně palčivou otázkou, vyrovnali. Její řešení dalo vlastně vzniknout prvnímu apoštolskému sněmu v Církvi. Byl to první koncil v dějinách církve. I když trochu jiný, než jaké jsou koncily dnes, přesto se stejnými pravidly. Byl zde přítomen papež -hlava Církve, tj. sv. Petr, byl zde sbor biskupů - apoštolů. A to, o čem a jak rozhodl, se stalo závazným pro celou církev. A všechny církevní obce, i ty židokřesťanské, rozhodnutí církevních autorit přijaly a podřídily se mu. I když jim to nejspíš vůbec nevonělo. V tom vidím, krom jiného, velikost prvotní církve. Že se podřídila, protože si je vědoma, že za rozhodnutím stojí vůle Boží. Rozhodnutí jeruzalémské obce padlo totiž až po důkladné modlitbě a neodvolává se na nic menšího, než na Ducha svatého. (Tento model řešení konfliktu, který nám nabízí prvotní církev, je velmi povzbudivý. Není ani autoritářský, - Jeruzalém nařídí, Antiochie poslechne, ani čistě demokratický -většina má pravdu). Model ve Skutcích apoštolských počítá s Duchem svatým i s lidskostí církevní obce. Ta vyšle své starší a zástupce, nejednají tedy všichni najednou. A zástupci obou stran jsou spolu ochotni a schopni hovořit, jednat, hledat v modlitbě pravdu. Proto tím, co nakonec rozhodne je nejvyšší autorita Ducha svatého.
(Kdo sleduje katolický tisk, dobře ví, že v dnešní církvi existuje mnoho napětí, mnoho názorových třenic, že dochází ke krizi autority, k třenicím mezi tradicionalisty, chtějící se vrátit před II. Vat. koncil; stejně jako proudy až extrémně progresivní, které by chtěly zbourat tradice, na kterých církev stojí, a ve své horkokrevnosti si neuvědomují, že tím ohrožují samé základy církve.)
Pohledem do života prvotní církve ve Skutcích apoštolských, se dostáváme k evangeliu. Ježíš v něm výslovně svým učedníkům slibuje příchod PŘÍMLUVCE - Ducha sv., kterého Otec pošle v Jeho jménu a který učedníky naučí všemu a připomene jim všechno, co jim Kristus řekl. Není bez zajímavosti, naopak, jeto podstatné, kdy tato, sv. Janem zaznamenaná, Kristova slova zazněla. Večer před Nanebevstoupením! „Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Tato slova, kdybychom je interpretovali trochu jinak, by mohla znamenat asi toto: „Láska k Bohu je daná tím, nakolik zachováváme jeho, Boží, slovo; tj. nakolik se snažíme podle jeho vůle a přikázání žít; nakolik přijímáme do svého života učení církve a s církví a v církvi žijeme. A dále: ten, kdo zachovává – ve svém životě, ve svém srdci – Boží slovo, je tím, který už zde na zemi žije v Boží přítomnosti a blízkosti; kdo je jakoby naplněn Bohem, plný Boha! Co si ale tenkrát měli zmatení apoštolové představit pod příslibem, že budou mít u Boha příbytek! My, poučeni duchovní zkušeností církve, bychom mohli říci: přebývat s Bohem; být u Boha jako doma; mít k Bohu neustále otevřené dveře… to všechno a mnohem více se dá představit pod oním: „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Následujícími slovy už Ježíš otevírá novou etapu v životě církve. Už nebude mezi nimi, vrátí se k svému a jejich Otci, nebude už viditelný, dostupný, ale – nenechá je osamělé! „To jsem vám mluvil, dokud ještě zůstávám ve vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
Před apoštoly a Kristovými učedníky je ještě poslední zážitek s Kristem, NANEBEVSTOUPENÍ - kdy se jim navždy ztratí z očí v oblaku, který je v biblické tradici obrazem Božím. Odejde z hlediska fyzické, smysly poznatelné reality, ale jeho ODCHOD nebude nikdy definitivní a naprostý. Bude vlastně stále PŘÍTOMEN, avšak už přece jenom jiným, řekněme zprostředkovaným způsobem. Nejzřetelněji v Duchu sv., kterého sešle a který bude jejich přímluvcem a také jejich rádcem, pomocníkem.
Jsme už v závěru velikonoční doby, a to je doba přípravy církve na PŘÍCHOD Ducha sv. A je to On, Duch sv., tato třetí Božská osoba, princip LÁSKY, která je hybnou, účinnou silou, energií v našem životě. ODCHODEM Ježíše k Otci, se v životě církve otevírá doba působení Ducha sv. Započne se Letnicemi, ale Sesláním Ducha sv. jeho pomoc, přímluva a vedení v životě církve i v životě našem, každého jednoho z nás, neskončí. Bude nám otevírat duchovní obzory, bude nám otevírat přístup k Bohu i k lidem okolo nás. S jednou jedinou podmínkou. Že se také my otevřeme jemu. Že budeme lidmi Ducha. Že budeme otevření, tj. vnímaví k tomu, čemu nás Duch učí, co nám připomíná. Přitom výuka Ducha sv. nevede jen do minulosti, k tomu, aby připomínal, co Ježíš vykonal a čemu učil. Působení Ducha sv. nás uschopňuje správně vidět současnost, žít plně v přítomnosti. Plodem Ducha je právě to, co přislíbil Ježíš svým učedníkům i nám: POKOJ! „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ Tímto pokojem, stavem vnitřní vyrovnanosti, klidu a míru se sebou, s Bohem i druhými, je působení Ducha sv. v nás. Je to výsostný dar Božího Syna, který v nás, skrze vanutí, skrze dary a charismata Ducha sv. působí.
Jestliže jsme plní neklidu, nepokoje, napětí, stresu a kdoví čeho ještě, pak je to také určité znamení. Znamení toho, že jsme Ducha sv. nepřijali, že jsme se Ježíši a Jeho slovu neotevřeli. Vždyť Duch sv. je Duchem Božím, Duchem Kristovým; a život v lásce, v pravdě a ve víře, přináší člověku vnitřní radost a pokoj. Tedy přesně to, co tak usilovně hledáme a co nám tento svět, postavený na výnosu a výkonu, namísto na lásce a pravdě, nikdy nemůže dát. Jde o to, před čím se skloníme, co přijmeme za své. Zda hodnoty tohoto světa – a s tím i jeho nepokoj, neklid, napětí, agresi a bažení po moci, zisku a slávě; nebo zda přijmeme do svého života Ducha Božího a s ním i lásku, vyrovnanost, radost a pokoj. Stačí se jen vnitřně rozhodnout, a s dalším nám už ten, který se za nás přimlouvá, pomůže. Ovšem jen, když budeme milovat Boha a zachovávat jeho slovo. Někdy je to těžké, jindy nádherně snadné, jak kdy. Ale jde to. Žít v Bohu, v lásce, v pokoji. Vše potřebné jsme k tomu dostali. Dále to už záleží jenom na nás.
Jiří Vojtěch Černý
