Jdi a užívej zodpovědně své svobody
Iz 43,16-21
Jan 8,1-11
5. neděle postní
Zaposloucháme-li se do slov prvého čtení, pak nám musí přijít jako protimluv. Izaiáš (jde o text z babylónského zajetí) začíná vyzdvihováním Hospodinova díla záchrany. Připomíná cestu mořem, cestu záchrany Božího lidu z otroctví – i to, že moře se poté, co otevřelo cestu Izraelitům, stalo hrobem pro pronásledovatele. Ale - hned vzápětí pronáší: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!“ Copak může lid Izraele nevzpomínat na přechod Rudým mořem, na Paschu a záchranu od Hospodina? O každém sabatu, o každých Velikonocích, je tato událost centrem oslav – zázračný přechod (Pascha) vodami moře je základem kultu a tradice národa. Znovu a znovu, staletí a tisíciletí si Židé připomínají tuto událost Paschy – přejití. A teď: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!“
Izaiáš samozřejmě nemá na mysli tuto událost hebrejských dějin, ale ono: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!“ se týká vzpomínek na bezstarostný život v Jeruzalémě, na trestuhodné sebevědomí a slepotu z dob před zajetím. I na hluchotu – k varování proroků (najmě Jeremiáše). Také na lehkovážnost a opovážlivost Božího lidu, který namísto na Boha a jeho zákony, myslel více na sebe a svoji pokřivenou spravedlnost. Izraelité si idealizují život v Jeruzalémě (podobně jako na poušti „egyptské hrnce“) a zapouzdřují se ve svých vzpomínkách. To jim ale brání k cestě vpřed – a Hospodin jde přece s nimi a před nimi. Tvoří věci nové, tvoří nové dějiny národa, vyznačující se vnější svobodou a vnitřní poslušností k Bohu. Izaiáš nekárá, naopak, povzbuzuje skleslý lid, aby pozdvihl hlavu, aby se z plných plic nadechl ke chvále svého Boha. Neboť: „On na svůj lid nezapomněl, nezanevřel. On se nechce vracet k tomu nedobrému, co bylo, ale ukazuje dopředu, na perspektivu návratu, perspektivu nového začátku: „Hle, činím vám věci NOVÉ… cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“
Tato chvála nám poté zazněla ve 125. žalmu, kdy jsme, spolu s Izraelity sdíleli: „Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“ Ano, s námi, s každým z nás, „udělal Hospodin velkou věc“; a tedy i každý z nás by měl být naplněn radostí a vděčností vůči Hospodinu. On skutečně zasáhl, a nejednou mimořádným způsobem, do našeho života. Mnozí z nás si to vůbec neuvědomují, někteří ani nepřipouští, někteří dokonce popírají. Ale je to tak. Naše vědomí či nevědomí o Božích zásazích v našem životě nic nemění na tom, že Bůh skutečně v životě každého člověka jedná.
Lidé se však – a tím se neliší v čase, víře, ani etniku, raději upínají namísto k naději a vzájemné lásce, k liteře strohého zákona; k vnějším příkazům a zákazům, než k náročné zodpovědnosti svobodných rozhodnutí a k zákonu lásky, který nelze vtěsnat do nalinkovaných paragrafů.
Jednání, postrádající soucit, úctu a zohledňující jedinečnost každého člověka na úkor odosobněné spravedlnosti a litery zákona a okořeněné navíc pohrdáním a odsuzováním těch, kteří jejich plnění nejsou sto dostát, právem nazýváme farizejstvím. A s takovým se setkáváme v evangeliu.
Farizeové a zákoníci si (podobně, jako lid v Babylóně) zbožštili Zákon, Desatero a udělali si z něho nespravedlivou snůšku svých výkladů a přikázání. Ježíš právě toto „ohýbání“ Zákona, toto farizejství, překrucující slova Otce, nejvíce pranýřoval. Jenomže kritizovat mocné a zákonodárce se, z lidského hlediska, nikdy nevyplácí. Bezzubá spravedlnost mocných nesnáší světlo pravdy, nesnáší odkrývání svého pokrytectví. A to právě Ježíš, citlivý k vůli svého Otce, činil. Proto byl tak nesnesitelný, proto byl pokládán za úhlavního nepřítele vládnoucích pořádků. A proto byl neustálým terčem pomluv a zákonických ataků.
Dnes opět další podlost. Ježíš učí v chrámě a tu k němu přivedou (spíše přivlečou) nebohou ženu. Přistiženou při cizoložství.
Lidská spravedlnost je tak zoufale slepá – zaslepená vlastním výkladem práva a vedoucí k bezpráví. Vždyť - třeba takové cizoložství – cožpak k němu nejsou zapotřebí dva? Kde je onen „cizoložný muž“? Tato chudera, možná toužící po lásce a milování, nemá nikde zastání – pro farizeje je pohrdanou, zneužitá jako zástěrka, vějička, za kterou skrývají své vlastní nečisté úmysly. Předhodí ji Ježíši, vždyť se chová jako rabi, učitel: je tedy oprávněn soudit své bližní. Židovské zákonodárství stanoví pro nevěru a cizoložství trest smrti. Ten se v Izraeli vykonává ukamenováním. Navenek zde není žádný problém – jenomže: trest smrti za cizoložství se v té době už v Izraeli neukládal, pouze nebyl oficiálně zrušen. Tak, a teď se Ježíši - rabi, ukaž!
Když Ježíš řekne vinná, kde je jeho proklamované milosrdenství? Když řekne nevinná, jak to, že ten, který se prohlašuje za Božího Syna, nectí Zákon daný samým Bohem! Ať Ježíš odpoví, jak odpoví, vždycky to bude použito proti němu. Ježíš však použije ještě jiný zákon, na nějž nikdo nepomyslil. Zákon Boží lásky. Právo milosrdenství, které sice nazývá vinu vinou, ale nesoudí, netrestá, ale odpouští. Ježíš, jakoby se ho navenek netýkalo ono srocení odpůrců, ono dorážení samozvaných spravedlivých, se skloní a „píše prstem na zem“. Je zvykem překládat: psal prstem do písku – jistě, kam jinam, než do prachu a písku by mohl psát? – ale, tato scéna se odehrává v chrámě a ten byl po celém obvodu vydlážděn, nemohl tedy psát do písku, ale „psal prstem“ na kámen - tam se ovšem slova textu psát nedají, leda vytesat.
- Kdo však psal prstem do kamene? Bůh! Na Sinaji do kamenných desek. - A co psal? Slova Zákona. Nejde tedy o to, co Ježíš psal (o text samý, o tom teologové spekulují už celá staletí), jako spíše o symbol Boha zákonodárce. Tímto gestem se Ježíš nepřímo prezentuje jako Boží Syn, který píše slova zákona do kamene – nejen do kamene chrámového nádvoří, ale i do kamenných lidských srdcí; do srdcí lidí, kteří jsou obrazem Božího chrámu. Ježíš není mravokárce, je zákonodárce, který: Boží zákon nepřišel zrušit, (tedy i onen, v té době už nepraktikovaný zákon o kamenování cizoložných), ale naplnit. Naplnit láskou, milosrdenstvím a odpuštěním. Ježíš se odvolává na Boží zákon, ten o kamenování nevyjímaje, ale obrací jej proti žalobcům samým. (Pro přiblížení - k tomu, aby byl soud spravedlivý, bylo zapotřebí 2-3 svědků. A ti také byli zpravidla prvními, kteří metali kameny – a tím přijímali za své jednání zodpovědnost. Kdyby šlo o lživé svědectví a nespravedlivý rozsudek, byla by na jejich rukou krev odsouzených.) Proto také ona slova: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“
Kdo je bez hříchu! Právě ti, kteří soudí a odsuzují druhé, ti mají mít čisté srdce i ruce. Jsou snad farizeové a zákoníci bez viny? (A je bez viny někdo z nás – také tak často soudících a odsuzujících?)
Ti starší a moudřejší pochopili první. A už se v tichosti vytrácí. Po nich ti, kterým dosah Kristových slov dochází později. Až nakonec – nakonec zbude Ježíš sám a s ním i ona žena. Ježíš pro ni nemá slova výtek, odsouzení – jen napomenutí: „Jdi a už nehřeš více!“ Ježíš (stejně jako Bůh) neschvaluje hřích – žádný hřích, ale nezatracuje hříšníky. Má s nimi slitování, má pro ně, (troufám si říci) pochopení. „Jdi a už nehřeš více!“
Jediné Ježíšovo gesto přispělo k omilosrdnění, nikoli k odsouzení; - odpuštění je Bohu milejší, než pouhá spravedlnost! Tímto závěrem docházíme k hlubšímu obsahu tohoto evangelia. Jeho pravou hodnotou je poselství o Božím milosrdenství a odpuštění. O Jeho otcovském pochopení, které rozumí našim pádům i jejich příčinám. Který nás vidí v nahotě našich úmyslů a jednání a přesto námi nepohrdá, ale miluje nás a odpouští nám! Bůh odsuzuje zlo, ale miluje slabého člověka…
Kristus říká ženě, se kterou nakonec zůstane sám: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ To je úžasné! Jdi a začni znovu; jdi a užívej zodpovědně své svobody. Všechno je smazáno, jsi volná. Jdi a važ si více mé lásky a svého ženství, neutrácej svou hodnotu v drobných. Jdi! (Slovy Izaiáše v prvém čtení: „Neohlížej se na věci a činy minulé.“ Tato slova mohou být adresována i nám. Jděme vpřed, následujme Ježíše, žijme v lásce, odpouštějme a hledejme Boží království. Vždyť ono je - může být, uprostřed nás, mezi námi.)
Jiří Vojtěch Černý
