Je dobře, že jsme s Ním
Gn 12,1-4
Mt 17,1-9
2. neděle postní
Stejně jako o první neděli postní se i o druhé postní neděli čte každoročně stejné evangelium, stejné co do obsahu, rozličné co do podání toho kterého evangelisty.
Letos jsme si tedy vyslechli onen strhující příběh o proměnění Páně z Matoušova evangelia. Ježíš si vybírá ze svých nejbližších učedníků tři – Petra, Jakuba a Jana, a vyvádí je na vysokou horu. (Tradice ji spojuje s horou Tábor, ale může ji být i Malý Hermón, to však není podstatné.) Už jenom ta hora. Nejen v křesťanství, ale ve všech náboženstvích, je hora místem setkání Boha s člověkem. Na horách jsou budována obětiště a svatyně. Hora mění náš úhel pohledu. (Znáte to sami – z výšky, shora se jeví to, co nás tam dole převyšuje a zastrašuje jako malé a bezvýznamné; a v samotě hory jsme přístupnější k setkání s Bohem a s tím, co nás přesahuje.)
Ježíš vystupuje s učedníky vzhůru, aby jim také zprostředkoval setkání s Bohem, s postavami Písma a především sám se sebou v pozměněné, protože přesahující (transcendentální) realitě.
„A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělal jako světlo.“ Jeho tvář září – neodráží vnější světlo, ale sama je zdrojem světla, tak silného, jako slunce. A nejenom tvář, tedy to nejpodstatnější, co na druhém vnímáme, ale i jeho zevnějšek prochází proměnou. Jeho šat zbělel – jen pro zajímavost: Marek mluví o tom, že tak by je nedokázal vybělit žádný bělič a Lukáš mluví o bělostné záři. Oslnivě bílý šat je mimo tehdejší realitu a tím jakoby ukazuje na představu nebe a nebeských bytostí, oděných v bílých rouších.
Nicméně, toto jsou jen vnější znamení popisovaného nebeského představení. Důležitější je to, co se odehrává, co se zpřítomňuje. Do děje vstupují dvě významné postavy biblických dějin Izraele. Mojžíš a Eliáš. Oba rovněž spjati s horou, na níž se setkali s Bohem. (Mojžíš na hoře Choreb spatřil zezadu Hospodina – Ex 33,19-23; Eliáš se na téže hoře setkává s Hospodinem v jemném vánku – 1 Král 19,12) Nyní tito představitelé Zákona (Mojžíš) a Proroků (Eliáš) patří na tvář oslaveného Božího Syna. Okamžik proměnění graduje ke svému vrcholu, když se ozve z oblaku (Boží) hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“
Stejně jako při křtu v Jordánu i zde se Bůh – Otec hlásí ke svému Synu a přidává neméně důležitou výzvu: „Toho poslouchejte!“ Poslouchat je víc, než jen slyšet a naslouchat. Poslouchat znamená podřídit se řečenému. Nebeský Otec zjevuje a potvrzuje Kristovu autoritu plynoucí z jeho božství a ukazuje na Ježíše jako na toho, jemuž je třeba se podřídit, jehož je třeba následovat.
Není divu, že jsou tito tři Kristovi nejbližší hluboce zasaženi tím, co se kolem nich odehrává. Evangelista to popisuje slovy: „učedníci padli tváří k zemi a velmi se báli“. (Strach, bázeň, pád k zemi – tak Písmo i jinde popisuje projevy člověka při setkání s Bohem, s Božím Synem). Je to Ježíšův dotek a tak známý hlas, který je přivádí k plnému vědomí a staví zpět na nohy: „Vstaňte, nebojte se.“ Vstávají, mnou si oči a vidí jen Ježíše. Oblak zatáhl oponu, nebeské představení skončilo. Je tu jen Ježíš.
Sestupuje s nimi dolů do údolí a přikazuje jim, aby mlčeli o tom, čeho byli svědky. „Nikomu o tom vidění neříkejte“ – nyní: „dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých“. Je toho tolik s čím se musí srovnat, čemu nerozumí, co nechápou.
„Dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ Ježíšovu proměnění na hoře předcházelo zjevení Ježíše u Césaree Filipovy. Tam, po Petrově vyznání, že Ježíš je Mesiáš, následovala nepochopitelná předpověď, že Ježíš – Syn Boží, bude trpět, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen. A nyní opět: „dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých“. Učedníci jsou zmateni; prožili nepochopitelné Proměnění – a teď opět ta slova o vzkříšení z mrtvých … Teologové se (vzácně) shodují v tom, že Proměnění na hoře se odehrálo proto, aby učedníci neztratili víru v Ježíše, až budou svědky jeho utrpení a vzkříšení. Ale dost dobře možná by událost Proměnění Páně mohla být i pro nás dnes takovým upevněním ve víře. My už nemáme problém přijmout Ježíšovo utrpení a smrt na kříži. To proto, že už víme o Jeho zmrtvýchvstání, o jeho vzkříšení. Ale možná se doposud potýkáme s tématem proměnění. Přitom proměnění je pro nás běžnou skutečností – při každé mši sv. jsme svědky proměňování, to když Ježíš skrze ruce kněze zpřítomní své Tělo a Krev na oltáři. A také my sami procházíme ve svém duchovním životem proměněním. Náš křest nás proměnil v křesťany, lidi dobrovolně se vydávající Kristu; naše obrácení je také naší osobní proměnou, kdy měníme své postoje, hodnoty a otevíráme se Bohu.
Petr při Proměnění Páně reaguje slovy: „Pane, je dobře, že jsme tady.“ Nebo jinak řečeno: je nám s Tebou dobře. Jsme rádi, že jsme s Tebou. Kéž by i naše setkání s Pánem – v eucharistii, v modlitbě, ve slovech Písma, provázelo stejné radostné vědomí: Pane, je dobře, že jsem s Tebou.
Jiří Vojtěch Černý
