Je jenom na nás, ke komu a k čemu se ve svém životě postavíme čelem

Iz 45,1-6

Mt 22,15-21

29. neděle v mezidobí

Jako obvykle, začnu homilii prvním čtením. Je z mnoha důvodů zajímavé, a to nejen pro biblisty a odborníky. I nám ukazuje, jak propastný je rozdíl mezi vládci tohoto světa, myšleno panovníky a politiky; lidmi, kteří si mnohdy naivně myslí, jak „tvoří dějiny“, a jediným a pravým Vládcem celého světa, Hospodinem, který má v rukou „vše co bylo, je a bude“. Který stvořil svět a dal mu svůj řád, který vstupuje do života lidí a vede je k naplnění jejich jedinečné úlohy, kterou každý máme, která nám byla z Boží vůle svěřena.

Izraelité už sedm desetiletí strádají (zejména duchovně, materiálně se jim až tak zle nevedlo) v babylónském exilu. Bůh opakovaně poslal své proroky, aby je povzbudil a dal jim naději, že tato doba útlaku a nesvobody skončí. „Nikoli však silou a mocí, ale Duchem mým“ (Zach 4,6). Nebudou to Izraelité, kteří se sami, vlastními silami a pomocí násilí vymaní z údělu exulantů. Nebude to žádná zásluha těchto ztracených potomků Davidových, že se budou moci navrátit zpět „na Hospodinovu horu“. Je to Hospodin, který si vyvolí nikoli někoho z Judovců, ale perského krále Kýra, aby zlomil moc Bábelu a co víc, Hospodin mu sám vnukne, aby doslova donutil již domestikované Judejce k návratu do své země. Země zaslíbené, leč nyní zpustošené. „Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za ruku, abych mu podmanil národy, abych opásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena.“ Tento perský král si (s Hospodinovou pomocí) podmaní obrovské území, včetně celé Mezopotámie a Babylóna a co víc, cíleně usiluje o návrat porobených národů do své vlasti. To je počin hodný skutečného panovníka. (Dát svobodu utlačeným s sebou přináší jejich vděčnost a ta zavazuje více, než vnucená nadvláda.) Izraelitům (ale i nám) tímto svým rozhodnutím Hospodin uděluje poučnou lekci – nelze spoléhat na své síly, na zbraně či intrikaření. Lze spoléhat pouze na Hospodina, který vždy splní, co slíbil a vždy úplně jinak, než si přejeme a představujeme my. Zkrátka, jak zdůrazňuje Izaiáš v poslední větě: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“ Hospodin je jediný a jedinečný a nám nepřísluší spekulovat o jeho rozhodnutích, ale v úctě se mu klanět a s pokorou přijímat vše, co nám sesílá. (Byť nám to v daný okamžik vůbec nemusí „vonět“.)

O tom, jak se správně postavit k vnějším (světským) autoritám a současně k Boží (duchovní) autoritě, vypráví příběh dnešního evangelia.

Ono je, myslím, obecně dobře známo – a mne znovu a znovu uvádí v úžas, jak elegantně, nenásilně a neurážlivě, uvádí farizeje a všechny lidi vůbec, do základní pravdy o „správných investicích“ našeho života.

Za Ježíšem přichází suita farizejských učedníků (oni sami stojí v pozadí a jak supi čekají na Ježíšovu reakci) a znalců Zákona s dobře vymyšlenou léčkou. Začínají pěkně zeširoka, a snaží se Ježíše nejprve „připravit“ hrou na strunu lidské ješitnosti. Jaká to satisfakce, když z jejich úst zní ono: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš na to, čím kdo je.“ Na tuto udičku pochlebování, zdánlivého uznání, by se dal navnadit snad každý; jak krásně se od oponentů poslouchá, že konečně pochopili, jaký Ježíš je a s respektem přijímají jeho lidské kvality. Je to předehra hodná jejich pokrytectví a vychytralosti „Pověz nám tedy, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Řekne-li Ježíš „plaťte císaři daně“, ztratí svůj kredit, svoji popularitu u lidu (a ta jim nejvíc vadí.) a stane se v jejich očích kolaborantem. Řekne-li, „neplaťte daně císaři“, stává se politickým rebelem a jako takový může být u římské vrchnosti obžalován. A císařští vojáci si s takovým buřičem už dokáží poradit. Otázka záludná, pokrytecká, vychytralá. Zdánlivě nemá řešení – jenomže to neplatí pro Ježíše. „Čí je to obraz a nápis?“

Zde si dovolím trochu odbočit: Rodíme se jako živočichové (nechci se nikoho dotknout, ale to je pravda) a jsme tisícerými způsoby připoutáni k zemi – jsme však přes svou „živočišnost“ obdaření nesmrtelnou duší. Přirozené zákony nás nutí uspokojovat své základní biologické potřeby. Máme také psychické potřeby a jsme v mnoha ohledech limitovaní celou oblastí duševního života. Žijeme ve společnosti a tak máme zákonitě i sociální potřeby. Vrcholem naší osobnosti jsou spirituální potřeby. A právě o těch je třeba mluvit s ohledem na dnešní evangelium. Když nalistujeme hned první kapitolu první knihy Bible, dočteme se tam, že „Bůh člověka stvořil ke svému obrazu.“ (Gn 1,26) Neseme tedy v sobě všichni Boží obraz, nesmazatelně vtisknutý do naší duše. Žijeme však ve světě, v prostředí, které v mnoha ohledech tento Boží obraz zastiňuje, popírá, nebo dokonce znetvořuje. Dualita Boží a světské moci; napětí mezi životem „dětí Světla“ a „dětí světa“ nás provází téměř na každém kroku. A do tohoto rozdvojení – které je jen zdánlivé, protože obé k nám patří, pronáší Ježíš to své: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Ježíš si vyžádá od svých oponentů denár (jak vidno, nevlastní ani ten denár, denní to mzdu dělníka). A pak, namísto vysvětlování a zbytečných slov, jim dá názornou lekci, která doposud neztratila svou platnost. „Čí je to obraz a nápis?“ Otázka, na níž není možná dvojaká odpověď. „Císařův“.

Císař razil mince. Císař ovládal zemi politicky, mocensky, ekonomicky. Císař vybíral daně od porobených národů do své pokladny. Jeho moc, vliv a nadvláda byly (ač se skřípáním zubů) nezpochybnitelné. Císaři, jako vládci patří moc, patří daně, patří vnější poslušnost. Ve hře je však ještě jeden panovník. Ten, který je nade všechny císaře, krále a vladaře. Bůh. Ten, jehož obraz, vypálený otcovskou láskou, nosíme ve své duši, bez ohledu zda v něho věříme či nikoli. A jemu, Otci, patří naše svoboda, úcta, schopnosti, čas, vposledku náš život. Jemu, protože On nám jej daroval. Císařové tohoto světa nám mohou život vzít, ale duši, duši zabít nemohou. (Lk 12,4) Naše duše s Božím obrazem, je výsostným Božím majetkem. Ubozí farizejové. Chtěli zahnat Ježíše do úzkých, chtěli jej znemožnit – a znemožnili sami sebe. Nemohou zapřít Boha, nemohou popřít císařskou moc. Léčka, kterou chystali Ježíšovi, se obrací proti nim samým. To když Ježíš, bez emocí a ironie, uzavře celou debatu nepřekonatelným doporučením, nad jehož jednoduchostí a moudrostí nezbývá, než žasnout. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Odmysleme si nyní evangelní denár a vzpomeňme na známé úsloví, že „každá mince má dvě strany.“ Ano. Avers - líc i revers - rub. Na přední bývá zpravidla nominální hodnota, na zadní vyobrazení panovníka, či státní znak. Stejně tak má, jakoby dvě strany, rub i líc, každý člověk. Své líce vystavujeme, (někdy až nepatřičně), na odiv, vylepšujeme jejich kosmetický i morální vzhled – a náš rub? To je to, co zpravidla před zraky druhých schováváme, čím se nechlubíme, za co se (možná) i stydíme. Pod onou přední, lícovou stranou si představuji právě ten obraz Boží, vtištěný do naší duše. Ten odráží naši pravou hodnotu. Jsme chtěné, přijímané, milované Boží děti. A rub? Ten odhaluje, komu sloužíme, koho ctíme, uznáváme, komu se jen z donucení podřizujeme, komu poklonkujeme, případně komu patolízalsky nastavujeme naši odvrácenou tvář. Všichni jsme občané, žijeme v nějakých politických a společenských podmínkách, jsme zvnějšku podřízeni daným normám a zákonům. Ty nelze přehlížet a ignorovat. To je to císařovo, co k našemu životu neodmyslitelně patří. Ale jsme všichni rovněž děti Boží. Bůh nepoužívá donucovací prostředky, ani lidské zákony. Volá nás jménem a čeká, až se od svých světských a leckdy přízemních starostí konečně obrátíme k němu. Aby i On mohl „k nám obrátit a nad námi rozjasnit svou tvář“. Je jenom na nás, ke komu a k čemu se ve svém životě postavíme čelem – protože chceme a toužíme a jsme lidé svobodní; a čemu nastavíme záda, protože světská moc je v našem životě nezbytná. „Dávejte tedy co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Jiří Vojtěch Černý