Je na čase zvednout se a jít
Iz 40,1-11
Lk 3,15-22
Křest Páně
Svátkem Křtu Páně se završuje doba vánoční – to nejspíš víte, a my si můžeme připomenout, co jsme slavili v minulých dnech. Očekávaný Mesiáš se narodil jako nemluvně; v temnotě chléva přijal hold mudrců z východu; dále z Písma víme o jeho údělu vyhnance v egyptském exilu v raném dětství; prožil své mládí jako tesařský učedník v dílně svého otce Josefa v Nazaretě. A nyní končí jeho anonymita a je to sám nebeský Otec, který se k němu hlásí, jako ke svému milovanému Synu.
Než se však spolu s evangelistou Lukášem přeneseme do prvého století, na břeh Jordánu, kde Jan Křtitel volá kajícníky k očistě ve křtu pokání, nechme se oslovit nádhernou pasáží plné útěchy, z pera proroka Izaiáše: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost… Na poušti připravte cestu Hospodinu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu. Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná… Hle váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí… Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky…“
To jsou vpravdě prorocká slova, předznamenávající nejen hlas Jana Křtitele z pouště, ale i naplnění jeho slov, v osobě Ježíšově. On bude tím dobrým pastýřem, ochraňujícím své stádce, co víc, On bude v posledku tím obětním Beránkem, který snímá hříchy světa. A na Krista jako Beránka Božího ukáže u Jordánu jeho předchůdce.
Jan Křtitel stojí u Jordánu a z Božího vnuknutí křtí lid. Očekávání lidu – evangelium začalo slovy: „Lid byl plný očekávání“ se, celkem logicky, přenáší na jeho osobu. Jan však nepodlehne pokušení přivlastnit si úlohu očekávaného a přihřát si svou kašičku na slávě druhého. S pokorou sobě vlastní odvádí pozornost lidu od sebe k tomu, který má přijít, a jehož je hlasatelem. „Jan jim všem říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já, jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Jan je obdivuhodná postava přelomu SZ a zákona nového. Jeho poslání vrcholí tím, že ukáže na Krista, že mu připraví cestu v myslích a srdcích lidí, naváže na jejich očekávání a nasměruje je od sebe k tomu pravému. K tomu, který má moc odpouštět hříchy, které Jan může jen vyslechnout a očistit vodou. Ježíš však v ohni Ducha svatého očišťuje celou duši a proměňuje život člověka. Ježíš Jana tak dalece převyšuje, že Jan na sebe ukazuje jako na otroka. Vždyť rozvázat řemínky u opánků Pána – to byla otrocká práce. Jan se necítí hoden ani té.
Znovu a znovu mne ohromuje ona úžasná Janova pokora. Ustoupit ze středu pozornosti davů a nechat vedle sebe zazářit jiného. Odejít v okamžiku, kdy jsem vykonal, co jsem vykonat měl a dát prostor tomu, který je výš a dál. Beze stopy žárlivosti, bez ublíženosti.
Ježíš s poukazem na Boží vůli přiměje Jana, aby i jej, jako jednoho z hříšníků, pokřtil. A tehdy se to stane – to je ten zlomový okamžik, kdy na scénu vstupuje Boží Syn. Samo nebe roztáhne oponu a hlas Nejvyššího inspicienta ohlásí příchod Božího Syna.
„Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“
Je to nejspíš jenom hra se slovíčky, ale zaujalo mne ono: TY JSI. V líčení Kristova křtu u Marka zaznívá: „TOTO JE můj milovaný syn, v NĚM mám zalíbení …“ zatímco zde, u Lk (a stejně u Mt) je: „TY jsi můj milovaný Syn, v TOBĚ mám zalíbení …“ U Marka je toto sdělení adresováno těm kolem, Bůh jim představuje svého Syna; u Lukáše mluví Bůh k Ježíši: Ty jsi a v Tobě mám. Jakoby sám Ježíš potřeboval toto ujištění – vždyť jeho křest je přelomovou událostí v jeho životě. Vystupuje z anonymity tesaře z Nazareta, syna Josefova a nastupuje dosud skrytou úlohu Mesiáše, Syna Božího. Myslím, že Ježíš potřeboval toto otcovo ujištění, stejně i Jan Křtitel – a teprve posléze i ti okolo. „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Ty jsi – tvá existence je nepopiratelná; jsi plnohodnotným člověkem a současně jsi mým Synem. Co víc: mým milovaným synem. Mým Synem, kterého miluji, v němž (jak zazní při Kristově proměnění) mám zalíbení.
V této premiéře Božího Syna vystupuje celá Nejsvětější Trojice (jak ji později nazvou teologové). Ježíš vystupuje z vody, z nebe se ozývá hlas Otce a na Ježíše sestupuje Duch svatý v podobě holubice.
Nevíme jak tuto scénu, tuto událost přijal lid kolem, o tom evangelisté mlčí. (Jistě, důležité je, co se děje na jevišti, nikoli v hledišti.) A přece by mne to zajímalo. Snad ohromení, úžas – nebo možná brblání, že Ježíš ve frontě předbíhá a ještě Jana zdržuje …?
My lidé dokážeme aplaudovat, provolávat slávu a stejně i kritizovat, odsuzovat, pomlouvat. Obojí – nadšení i proklínání -bude Ježíše na jeho další cestě provázet. Jásot i zloba. Hosana i ukřižuj.
Ježíš právě začíná svoji dráhu učitele, léčitele, milovaného Mistra i nenáviděného oponenta. Charismatického kazatele a nesmlouvavého kritika. Milosrdného a laskavého utěšitele i spravedlivého a rozhodného soudce. Není člověkem dvojí tváře, je sám sebou, vyrovnaný, otevřený. Jinak jej vidí jeho učedníci a jinak jeho oponenti, farizeové, zákoníci. Ti, kdo mu naslouchají, kdo jej chtějí přijmout za svého Pána, kdo mu uvěří a budou ho následovat, ti naleznou soucitného a odpouštějícího přítele. Kdo si budují kariéru těch jedině správných, spravedlivých a zbožných, ti zahledění sami do sebe, pyšní a sebestřední, v něm naleznou kritika, nemilosrdně odkrývajícího jejich ubohost. A budou ho nenávidět. Pomlouvat. Ukládat mu o život.
Ježíš vystupuje z vod Jordánu a začíná své tříleté působení mezi lidmi, které bude učit, povzbuzovat a vést k Nebeskému Otci.
Také my jsme byli pokřtěni a tím se stali žáky v jeho škole lásky, víry a naděje. Vystupuje pro nás ze stránek Písma a učí nás, že i my jsme milované Boží děti a že největším přikázáním je láska. K Bohu, k lidem i k sobě samým. A že jsme pozvaní na cestu s Ním k nebeské hostině do domu Otcova. Vždyť i nám, každému z nás, říká to své „Pojď za mnou!“ (jak zaznělo před více než 2 tisíci let na adresu učedníků.) Moji milí, je na čase zvednout se a jít.
Jiří Vojtěch Černý