Je načase začít prosit
Sk 2,1-12
Jan 20,19-23
Seslání Ducha sv.
Dnes se schází věřící, aby oslavili netoliko jednu z nedělních mší sv., ale aby se zúčastnily slavnosti, nad jiné významné a důležité. Slavíme jeden ze tří největších křesťanských (ale vlastně původně i židovských) svátků a nadto dnes církev slaví své, možno říci, narozeniny. Ve svém pomyslném rodném listu sice nemá uveden den a místo narození, tak, jako máme my, obyčejní smrtelníci, ale Skutky apoštolské, které jsme slyšeli, nám vypráví o hukotu a plamenech ohně, v nichž se přetavila nejistota a nedůvěra apoštolů v sílu a statečnost, s níž vyšli z úkrytu do ulic Jeruzaléma a pak do celého světa, a neohroženě svědčili, kázali, zakládali nové církevní obce a pro svou víru umírali.
Ano, ten dějinotvorný okamžik, kdy zavřené dveře večeřadla rozrazil plamen Ducha svatého, kdy osvítil mysl a rozžehl srdce ustrašených apoštolů, to je ten okamžik, kdy se zrodila nová Kristova církev. Všechno to, co se začalo Kristovým narozením a jeho působením; to, co dospělo k vrcholu jeho smrtí a vzkříšením; to bylo stvrzeno a naplněno o Letnicích. Duch svatý vytvořil nový lid, který se rozšířil po celém světě: společenství věřících v Krista, Kristovu církev.
Liturgie slova svatodušního hodu Božího, stojí na dvou pilířích. První je zpráva evangelisty a současně i historika Lukáše ve Skutcích apoštolských, druhým je stať teologa Jana v evangeliu.
Lukáš líčí ten úžasný letnicový zázrak, který bojácnou skupinku Kristových učedníků přetvořil ve světovou církev. „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.“ Bylo tam v místnosti na poschodí, jedenáct apoštolů spolu s Matějem, který nastoupil na místo Jidášovo, dále Panna Maria, několik zbožných žen a někteří další Ježíšovi blízcí. Malá skupinka lidí, které sice spojovala společná zkušenost setkání se vzkříšeným Ježíšem, kteří však neměli ani sílu, ani odvahu tuto osobní zkušenost sdělovat druhým. A tu se to přihodilo: „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr… a ukázaly se jim jazyky jako z ohně“. A s apoštoly se něco mimořádného stane. Otevřou dveře a před překvapeným davem poutníků, kteří byli v Jeruzalémě na svátcích Letnic (Šavuot) a kteří pocházeli ze všech možných okolních národů, začnou mluvit různými jazyky. „Ti lidé žasli, divili se a říkali: Tito, co mluví, jsou přece samí Galilejci. Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu?“ Slova se ujme Petr, už tehdy uznávaný za předáka a mluvčího církve, a zvěstuje jim Krista, ukřižovaného a vzkříšeného. A mnoho z nich se dá pokřtít. „Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A tak se k nim ten den přidalo na tři tisíce lidí. Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“
Zde se tedy opravdu stalo něco velikého. Apoštolové jsou Duchem svatým přetvořeni. Poprvé neohroženě káží vzkříšeného Krista. Poprvé křtí. Poprvé začnou lámat eucharistický chléb - sloužit mši svatou. Od této chvíle to už není jen soukromá skupinka učedníků, ani bezvýznamná jeruzalémská sekta, nýbrž církev, světová církev, která tu vstupuje do dějin. A moci temnot, židovská hierarchie, císařský Řím a další a další síly, ideologické a mocenské, se proti ní rázně postaví. Apoštolové budou pronásledováni, bičováni, zabíjeni, stejně jako jejich nástupci. Ale nikdo nikdy už nebude moci zabránit, aby tato církev rostla a šířila se do celého světa.
Teolog Jan mluví v evangeliu o daru Ducha sv. hned, když líčí první den nového stvoření - den Kristova vzkříšení. „Večer, prvního dne po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám… Jako mne Otec poslal, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha sv. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Slyšíte: Přijměte Ducha svatého! Spolu s ním přijali apoštolové božskou moc odpouštět hříchy a tím přivolávat k životu lidi propadlé smrti hříchu. Dar odpuštění hříchů je darem Kristova vykoupení a dílem Ducha sv.
Každý hřích působí jako rakovina - rozežírá tkáň lidského společenství. První hřích oddělil člověka od Boha, další hřích oddělil Kaina od Ábela, bratra od bratra. Kde je hřích, tam vládne sobectví, nedůvěra, závist, neláska; tam se vytváří propast mezi lidmi. Duch svatý, ten působí pravý opak. On povolává k životu, uvádí nás zpět do Boží náruče, léčí, těší, sjednocuje; spájí to, co hřích rozdělil. Letnicové seslání Ducha sv. v Jeruzalémě lze tedy právem vidět jako protiklad Babylónského pomatení jazyků. V Babylonu si lidé stejné řeči přestali rozumět, v Jeruzalémě lidé různých jazyků začali vnímat slova apoštolů a navzájem si rozumět. Duch sv. - duch Kristův, je dárce jednoty, protože přemáhá hřích, který působí rozdělení.
Katechismus nám vypočítává 7 darů Ducha sv. My však víme, že jich je nekonečně více. K tomu jsme nadto slyšeli v listě Korinťanům o rozličných silách a charismatech Ducha sv. a v listu Galaťanům nám vyjmenovává sv. Pavel ovoce Ducha sv. Souhrnně lze říci, že není mezi námi nikdo, kdo by nebyl nějakým způsobem obdarován Duchem svatým. Vždyť také v jeho jménu jsme byli pokřtěni a nejeden z nás byl i Duchem sv. naplněn při svátosti biřmování. (Proto si nemohu neklást otázku, proč je mezi námi lidmi tolik nejednoty a napětí, když máme všichni společného Ducha, Ducha jednoty a lásky. Možná, že by bylo načase začít prosit. Ano prosit! Abychom se stali otevřenými vanutí tohoto Ducha. On si nejenom vane, kde a kdy chce; je nespoutatelný, stejně jako vítr – to je dobrý příměr, ale on vane neustále. Nedostatek lásky, jednoty, smíření; všechna ta nevraživost, zášť, neporozumění v nás a kolem nás, to není nedostatek Ducha sv. To je důsledek našich zavřených, mnohdy ztvrdlých srdcí; neochota otevřít se Bohu a druhým. Neviňme Boha ze skrblictví svým Duchem, viňme sebe sama z naší uzavřenosti, z neochoty k proměně. Otevřme už konečně okna svých duší dokořán, dovolme Duchu sv., aby nás ožehl svým plamenem a potom, s hořícím srdcem, zapalujme svět okolo nás. On naše svědectví, naši lásku tolik potřebuje.
