Je přece jiná doba … opravdu?

Ez 2,2-5

2 Kor 12,7-10

Mk 6,1-6

14. neděle v mezidobí

Vlajkovou větou dnešních biblických textů je známý Ježíšův povzdech: „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ Jakoby společným jmenovatelem všech třech čtení bylo: jednak uvědomění si sebe sama, svého poslání a to, jak mne přijímají ti druzí okolo.

Tak hned prvé čtení. Prorok Ezechiel mluví nejprve o sobě, ale ve vztahu k Bohu: „Vešla do mě síla a postavila mě na nohy.“ Poslání proroka, učitele víry a pastýře lidu vyžaduje vnitřní i vnější sílu, vyžaduje pevné zakotvení v Bohu a otevřenost pro vanutí Jeho Ducha. V případě Ezechiela se poslání naplňuje v povzbuzování a utěšování Izraelitů v babylonském zajetí. Ti pozbyli vší naděje, cítí se ztracení a opuštění Bohem. Jak mohl Bůh dopustit jejich bědné postavení? Jak mohl zapomenout na svůj národ? Ztráta víry, rezignace, zoufalství. Právě k nim je poslán Ezechiel a je Bohem vybaven silou a prorockým duchem. Za Ezechielem stojí Bůh, a oni: „vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok“. Prorok jedná a mluví jménem Božím – a oni skrze proroka musí poznat, že je Bůh s nimi, že je, navzdory těžkému údělu exulantů, neopustil.

Rovněž sv. Pavel ve druhém čtení obhajuje sebe a své apoštolské poslání. V Korintě musí čelit opozici, která proti němu povstala. V předchozím textu poukazoval na to, co všechno prožil s Kristem, jak nasazoval život pro Boží slovo, co všechno vytrpěl. Dává jakési osvědčení sám sobě – a dosvědčuje je svou lidskou slabostí v kontrastu se sílou, kterou mu dává Pán.

„Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc.“ To neznamená věšet každému před nos s hrbatou pokorou své nedostatky. Naopak, to znamená přijmout své slabosti, poděkovat za ně Bohu a snažit se změnit a zlepšit to, co se změnit dá. A to, co se změnit nedá, odevzdat pokorně Bohu. Pak teprve vytvoříme volný prostor pro Boží působení, protože tím, že se s Bohem (potažmo se sebou samými a se svým domnělým osudem) nepereme, že mu dáme prostor svou odevzdaností, může v nás působit jeho veliká moc a láska. A tak se také v nás a na nás, v naší slabosti může projevit jeho velikost. A pak, „ačkoli jsme slabí, jsme vlastně silní.“

(Pavel dále píše: „Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře.“ Vykladatelé Písma se již po staletí pokoušejí rozluštit, jakýže to byl osten, který, bodaje v pravý čas, držel sv. Pavla v pokoře a ve vědomí své lidské slabosti. Jedni v něm vidí tělesné pokušení, jiní oční chorobu, kterou Pavel trpěl. Možná mají pravdu první, možná druzí, nejspíš ani jedni ani druzí - to však, jakou slabostí či nemocí sv. Pavel trpěl, není vlastně podstatné. Podstatné je to, že si při všech vyznamenáních, kterých se mu od Boha dostalo, udržel ducha pokory a vědomí své nedostatečnosti. Že si nepřivlastnil patent na Boha, že se neoháněl Boží vůlí při naplňování svých lidských záměrů.)

Vrcholem bohoslužby slova je evangelium. Ukazuje nám na Krista v Nazaretě, kam přichází s pověstí zázračného léčitele a strůjce mnoha zázraků. Mnozí mu s úžasem naslouchají, On mluví - jak říká jinde Písmo - jako ten, který má moc a ne jako jiní učitelé zákona a farizeové. A přesto se právě mezi svými dočká nepřijetí. Naslouchají mu, jak řečeno s úžasem, ale tváří v tvář svému krajanovi si kladou otázku: „Kde se to v něm vzalo?“ Jak je to možné, vždyť je to syn Josefův a Marie, které přece známe, a kteří jsou jedněmi z nás; i Krista známe jako malého chlapce a mladého tesaře - a pohoršovali se nad ním. Pohoršovali se – Ježíš je svými slovy, skutky a zázračnými činy vlastně pohoršoval, dráždil. Byl jedním z nich – a přece tak jiný. Právě ona jinakost Kristova, jeho vybočování z řady, to bylo to, co je pohoršovalo. My lidé se zpravidla pohoršujeme nad unáhlenými, nemorálními činy, ale Nazaretským stačí k pohoršení jen to, že je Kristus tak jiný, nezařaditelný, že vybočuje a všechny je převyšuje. Chtějí Krista, který bude jako jeden z nich, nechtějí Krista – proroka, protože by museli připustit, že v něm a s ním koná Bůh. „Na co si ten tesař hraje? Vždyť my víme, kdo to je. Syn Marie a Josefa.“ 

(Pohoršovali se nad ním – možná není bez zajímavosti, že toto sloveso v originále znamená „zakopnutí o kámen na cestě; Nazaretští narazili na Ježíšova slova a činy a zakopli o ně – jsou pro ně neobvyklá, dráždivá, jsou hádankou. Nedokáží se přes ně přenést, přijmout novou skutečnost a proto zakopávají o své předsudky, své škatulky a schémata.)

Jestli se my „pohoršujeme nad pohoršením Nazaretských“, pak jsme nespravedliví – vždyť dělají to, co my všichni, když narazíme na někoho mimořádného, schopného, oblíbeného. Svoji nevědomou a nepřiznanou závist proměníme ve zpochybňování, znevažování jeho osoby, či dokonce v pomluvy. Nejsme o nic lepší, než Nazaretští, snad i horší. My přece Krista známe; my víme, že Ježíš je Boží Syn; my jsme se tolikrát setkali s jeho působením v našem životě - a přece, stále narážíme, zakopáváme o to, že Krista vlastně odmítáme tím, že nepřijímáme jeho požadavky; jeho nároky, které na nás klade. Líbezného Krista z barvotiskových obrázků, toho bereme, ale Krista, náročného ve svých požadavcích (a my je známe z evangelií) s tím polemizujeme, toho relativizujeme a obviňujeme z radikality. Je přece jiná doba … opravdu?

Jiří Vojtěch Černý