Je tomu již padesát devět let...
V neděli 16. dne mariánského měsíce máje jsme oslavili 59. výročí naší svatby a stojíme tedy na počátku šedesátého roku společného žití...
Na úvod bych chtěl uvést citát jednoho bělohorského farníka, nejstaršího člena našeho zdejšího společenství, který se svou manželkou oslavil už dokonce 65 let manželství. Kdosi se ho tak trochu žoviálně otázal: "A to jste opravdu vydržel celý život s jedinou ženskou?" Na to ten starý člověk velice důstojně odpověděl: "Ne s nějakou ženskou, ale se svou milovanou manželkou!"
My jsme si připomněli, že na svátek svatého Jana Nepomuckého dne 16. května 1962 nás v bělohorském poutním kostele oddával náš dlouholetý duchovní správce a zároveň významný biblista a překladatel knih Starého Zákona P. ThDr Václav Bogner. Na kůru nám tehdy zazpívali krásné Schubertovo "Ave Maria". V kostelním nádvoří právě rozkvetly jabloně- a pod jednou z nich nás pak vyfotografovali spolu s družičkami a s družby, což byli naši mladší sourozenci. Církevní svátosti manželství za tehdejšího režimu ovšem musel předcházet civilní obřad, který jsme měli týž den na Staroměstské radnici.
Určitou komplikací bylo, že jsem se ženil jako voják, protože jsem dostal neočekávaně povolávací rozkaz až poté, co jsme získali pořadí na Staroměstské radnici. Vojančil jsem tehdy v Trutnově - na štěstí jen půl roku, protože jsem předtím absolvoval vojenskou přípravu při vojenské katedře naší vysoké školy; ale i těch šest měsíců vojny se zdálo být nekonečných- co teprve těm, kteří museli sloužit celé dva roky! Potřeboval jsem tedy požádat velitele vojenského útvaru o "povolení k opuštění ubytovacího prostoru", abych vůbec mohl do Prahy odjet; zároveň jsem požádal o povolení ženit se nikoli ve vojenské uniformě, ale normálně, v civilu. Do Prahy jsem ovšem musel jet ve vojenském mundůru. Cestoval jsem stopem, jak bylo tehdy u vojáků obvyklé. Zastavila mi nějaká rodinka ve staré škodovce-"spartaku". Dítě se mne zeptalo:"Kam jedeš, vojáčku?" "Do Prahy, na svatbu!" "No, to se máš!" - a já na to: "Človíčku, vlastně ano i ne, já totiž jedu na svou vlastní svatbu- a všecko potřebné musela zařizovat nevěsta sama!"
"Stříbrnou svatbu" v roce 1987 jsme spolu s našimi třemi už dospělými, ale ještě svobodnými dětmi shodou okolností oslavili na mariánském poutním místě Bohosudov; poděkování za čtvrt století společného života a požehnání na další cestu životem nám udělil tamní duchovní správce P. Josef Cukr SJ - jezuita, bývalý politický vězeň obou totalitních režimů, velmi zdatný duchovní a obnovitel několika okolních zchátralých kostelů.
A život běžel dál... V roce 2012 jsme slavili svoji "zlatou svatbu" - tradičně opět u nás v poutním kostele na Bílé Hoře. Poděkování za padesát let společného života vedl rajhradský převor P. Augustin Gazda OSB, který býval před lety mimořádně oblíbeným bělohorským duchovním správcem; byli jsme mu vděčni, že si udělal čas a přijel až od Brna požehnat nám do dalších let společného života. Tehdy už s námi bylo všech osm našich -tehdy ještě malých- vnoučat, která nám při "svatební" mši svaté u ambonu četla mešní čtení i přímluvy.
Uplynulo dalších devět let.... V sobotu v předvečer svatojanského svátku a našeho jubilea jsme navštívili poutní slavnost v nedalekém františkánském poutním místě Hájek u Prahy, kde mají jednu z nejstarších kaplí - Loretu- připomínku nazaretského Domečku Panny Marie. V neděli v našem bělohorském kostele náš duchovní správce a současně převor břevnovského benediktinského opatství P. Benedikt Kolaja OSB připomněl naše 59. jubileum v mešních přímluvách- a ke konci mše mi bylo umožněno zazpívat oblíbené mariánské "Bavorské" litanie.
Naše letošní jubileum sice ještě není "kulaté"; teprve za rok - dá-li Pán Bůh život a zdraví - bychom snad mohli oslavit i tu "diamantovou" svatbu, ale už teď musíme být velmi vděčni Pánu, že nám dopřál prožít tolik let společného života, za Jeho požehnání, ochranu a pomoc v dobách dobrých i zlých.
Pro www.Simeon.cz napsal Karel Voplakal
