Je třeba proměňovat především sebe samé

Sk 11,1-8

Jan 10,1-10

Pondělí po 4. neděli velikonoční

Skutky apoštolů, které nás provází celou velikonoční dobu a které nám dosud ukazovaly zejména vnější konflikty a násilí, jež musela prvotní církev vytrpět, nás dnes uvádí k vnitřnímu konfliktu a napětí. Jeho podstatou je rozpor staro a novozákonních předpisů na straně jedné a porušení výlučnosti přijímání křtu u židů, na straně druhé.

Případ pohana Kornélia je poněkud svérázný: je to bezesporu dobrý člověk, ale není ani křesťan, ani Žid. Bůh však hledí jen na jeho - i když ne konfesní - víru a lásku.

Proč k němu posílá Petra, když je i tak dobrý a o jiné zde přece nejde? Jenomže - právě že jde! Tento římský důstojník se svými přáteli by nám mohli vyprávět o tom, jak docela jiné to bylo, než přijali Krista! Jak málo byla jasná ta jejich víra, jak chudá byla jejich láska… Jak zcela jinak se jde ve světle, nežli ve tmě, i když se nám v ní možná podařilo nahmatat směr cesty. Docela jiné je být dobrým člověkem, mít rád lidi, když znám Poselství o lásce, která neomylně všechno přetváří, než konat dobro jen tak, protože mám zkrátka dobrou povahu a zlo se mi příčí. To jsou skutečně dva rozdílné světy.

Jako tma nikdy nenahradí světlo, i když se v ní také někomu podaří orientovat, tak nenahradí žádný způsob „samorostlé“ dobroty a lásky, cílevědomý, nadšený, nadějeplný život, podle Kristova Poselství.

Proto bylo třeba, aby šel Petr Kornéliovi zvěstovat Ježíše Krista, proto po jeho slovech všichni zaníceně hovořili a chválili Boha. Proto bylo třeba, aby se dal Kornélius pokřtít, proto dostal dar Ducha svatého.

Kromě toho jsme tu u počátku řešení otázky, jakou funkci mají v Kristově poselství formální starozákonní předpisy.

I když se na první pohled může zdát, že se nás to už netýká, při hlubším zamyšlení si uvědomíme, že se nás to týká až příliš. Alespoň tak, jak se to týkalo Petra, Kornélia a všech jejich současníků. Nejde totiž jen o tehdejší sz. předpisy, ale i o paragrafy a zákony, které se ani po dvou tisíciletích nepřestávají vtírat do evangelia, jako náhrada za nový život lásky.

Petrovo zjevení, podle něhož Bůh nehledí na nic jiného, než na upřímnou víru a lásku člověka, mohlo už tehdy všechno jednou provždy vyřešit. Lpění na vnějších formách duchovních praktik bylo však jak u Petra, tak i u všech ostatních, a je až do naší doby, tak silné, že se mu jen těžko dovedeme ubránit. Vždyť i v dnešní církvi jsou zcela zbytečná nedorozumění a napětí jen proto, že lpíme na „svých tradicích, zvycích, svém pojetí“, ať jde o navenek tak nepodstatné (a přitom v církvi jasně vyřešené) spory o, např. přijímání vkleče, na ruku … (Vzpomněl jsem si na tento příklad - když církev na začátku koronavirové pandemie vydala jasný příkaz přijímat na ruku, jedna věřící aktivní katolička po mém odmítnutí podávat ji sv. přijímání do úst prohlásila, že raději přijímat vůbec nebude.) Toto lpění na starém a zažitém – na obřízce, na čistých pokrmech tenkrát, jako dnes kupř. na tradičním ritu, vnějších liturgických praktikách, apod., vnáší do řad církve mnoho zbytečného napětí a rozbíjí ducha vzájemného společenství.

Kéž bychom více prosili o dary Ducha sv. a dokázali si vzít poučení z velkorysého postoje představených první církve: „Jestli tedy Bůh dal stejný dar jim, jako nám, jak bychom se mohli odvážit klást Bohu překážky.“ My je mnohdy, nevědomky, klademe. Svoji zatvrzelostí, lpěním na vnějším a nepodstatném, svoji uzavřeností vůči názorům a postojům druhých. Je třeba nejen prosit o dar vzájemné jednoty, o změnu u „těch druhých“, ale v duchu evangelia a s pomocí Ducha sv. proměňovat především sebe samé.

Jiří Vojtěch Černý