Je uprostřed nás
Iz 61,1-20
Jan 1,6-8.19-28
3. neděle adventní
Třetí neděle adventní – neděle gaudete, radostná. Onu „radostnost“ znázorňujeme navenek růžovou barvou – ornátů či svící, ale jinak; jak prožíváme radostnost této neděle, která ohlašuje blížící se příchod Pána, či, v našich podmínkách, spíše blízkost Štědrého dne? Zkusme zapomenout, alespoň pro tuto chvíli, na úklid, nákupy, shánění všeho (ne)potřebného a přenesme se více než dva a půl tisíce let dozadu, kamsi na cestu do Jeruzaléma. Tam se navrací zbytek Izraelitů z babylónského zajetí. Je skončena doba útisku a nesvobody, je možné se znovu nadechnout. Zajásat, nabrat sil. Boží síla, pomoc, ochrana, je téměř hmatatelná; duch Boží, duch Hospodinův (ten, který se vznášel při stvoření nad vodami), se náhle vznáší nad svým lidem a opět koná zázraky. Izaiáš pronáší slova, jež budou napříště připisována očekávanému Mesiáši: „Hospodin mne pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto. Radostí budu jásat v Hospodinu, má duše zaplesá v mém Bohu, neboť mi oblékl roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti.“ Tolik Izaiáš, který slibuje: „Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě přede všemi národy.“
V evangeliu vystupuje Jan Křtitel a ohlašuje blízký příchod toho, který přinese spravedlnost, který bude obvazovat rány, uzdravovat, povzbuzovat, hlásat radostnou zvěst. Jan, tento předchůdce Páně, ho již rozeznává mezi těmi, kdo k němu, zblízka i zdaleka přichází. Teď však přichází suita kněží, levitů a farizeů, znepokojená vystupováním onoho „nezařaditelného, neprověřeného, zvláštního“ ohlašovatele mesiánské doby, a plní obav a znepokojení se jej ptají: „kdo jsi?“ Kdo jsi? Má vydat svědectví o tom, kým je, ale on odpovídá, kým není. Není Mesiášem. Není ani Eliášem a Prorokem. (Ti totiž mají předcházet před příchodem Mesiáše.) Jan jde rovnou k věci a vydává svědectví o sobě – já jsem „hlasem volajícím na poušti, připravte cestu Pánu“. Oni dobře vědí, že tato slova pronesl prorok Izaiáš, když ohlašoval příchod očekávaného Mesiáše. „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Když nejsi tím, za koho tě pokládáme, tak kdo tedy jsi? A jakým právem konáš to, co konáš? „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, kterého vy neznáte; ten, který má přijít po mně …“ Jan je mužem spravedlivým – a pokorným. Uznává velikost toho, jehož je hlasatelem, přivlastňuje si poníženou roli otroka, když vyznává, že není hoden prokázat očekávanému Mesiáši ani otrockou službu. „Jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“
Zastavme se u slov: „Mezi vámi – jinými slovy: uprostřed vás-stojí ten, který má přijít“. Uprostřed vás!
Nikdo nespočítá, kolik kázání zaznělo na tento úryvek evangelia, na ono farizejské: „Kdo jsi?“ a Janovo: „Uprostřed vás!“ o 3. neděli adventní. A přece. Jedno kázání se zapsalo do dějin – ne však radostně, ale tragicky. Necelých 30 km odtud, (od Havlíčkova Brodu) před 74 lety (11. prosince roku 1949) se zastaví nad otázkou farizeů číhošťský farář Josef Toufar. A zopakuje slova Jana Křtitele: „Uprostřed vás stojí ten, kterého neznáte.“ Poté dodá, a z kazatelny zamíří levicí směrem k oltáři: „Zde ve svatostánku je váš Spasitel.“ Jan Křtitel i Josef Toufar svědčili o Kristu. O tom, který, neomezen časem a prostorem, stojí uprostřed nás. Tehdy u Jordánu, tenkrát v Číhošti i dnes, tady a teď. Stále. Nevtíravě – a přece: trpělivý, naslouchající, utěšující i vyzývající; nezpochybnitelný, ač neviděn, stále konající. „Mezi vámi stojí ten, kterého vy neznáte!“ Jan Křtitel i Josef Toufar zaplatili za své svědectví o Kristu největší cenu – mučednickou smrt. Tak, jak je svědkům – řecky martyrům - souzeno. Stojí za to, si v naší zemi připomínat Josefa Toufara; stejně, jako je třeba v celosvětovém měřítku ukazovat na Jana Křtitele. Na toho, který je, který byl: „hlasem volajícím na poušti: „Vyrovnejte cestu Pánu!“ Přichází z pouště, tohoto místa vyprahlosti; místa, odkud slabí utečou, zato silní se ještě posílí, upevní, dozrají. Tak jako proroci, jako pouštní otcové. Pro Otce Toufara byla takovou pouští nepřízeň osudu - nedostatek prostředků, vzdělání a pokročilý věk. A přece, jeho touha po kněžství, touha svědčit o Kristu, byla silnější – a proto jej lze, i když jen obrazně, ztotožnit s Janem Křtitelem. „Uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte!“ Jak jsou ta slova bolestně pravdivá! Kdo z nás může s odvahou tvrdit, že zná Krista? Nikdo – a přece: každý, kdo touží po setkání s Ním; kdo jej hledá v modlitbě a okolnostech života; kdo se nebojí jít i proti proudu očekávání, konvencí, společenských klišé a nenáročného průměrného života bez ideálů – ten se s ním může setkat, může jej poznat. To poznání však bude vždycky bolet. Protože setkat se s Kristem nutně vyžaduje odložit své masky, své pohodlí a své „malé jisté“. To znamená podívat se na sebe Kristovýma očima, které nezkreslují jako zrcadla a falešné barvotisky, do nichž se tak často a rádi stylizujeme.
Uprostřed nás, s námi, na cestách našeho života kráčí Ježíš Kristus. Nepoznán – tak jako jej nepoznali jeho současníci, farizeové i učedníci kráčející do Emaus. Uprostřed nás! Nespoutaný – a přece uchopitelný. Nepoznaný – a přece skrytý za tvářemi těch kolem nás, často právě těch přehlížených a pohrdaných.
Je uprostřed nás – a hledat jej a ukazovat na něj je naší povinností, co víc, je smyslem a vitálním imperativem našeho života. Takovým, že Janova hlava pro něj skončila na míse a ostatky zmučeného těla Josefa Toufara v hromadném hrobě v Ďáblicích. Nás taková míra svědectví – martyria naštěstí nečeká. (Nejspíš bychom ji nebyli schopni.) Ale od hledání Kristovy přítomnosti v nás a kolem nás, nás naše duchovní krátkozrakost neomlouvá.
Jiří Vojtěch Černý
