Jedině skrze lásku k Bohu, bližním i sobě samým můžeme nalézt Boží království
Lk 17,20-25
Čtvrtek 32. týdne
Chceme-li něco zjistit, něco se dozvědět, pak se neobejdeme bez otázek: „kdo, kdy, kde, jak…“ Stejné otázky kladli mnohokrát Ježíšovi i jeho posluchači. Tam, kde jim Jeho slovo mohlo pomoci k pochopení, k obrácení, k prohloubení lásky k Bohu a bližnímu, tam Ježíš slovy, příklady a podobenstvími nešetřil. Avšak tam, kde by lidem znalost toho, co je přesahuje, co je zakryto Božím tajemstvím, ublížila, tam Ježíš mlčí. Nanejvýš použije příměr, tu z přírody, tu ze života lidí, ale nic konkrétního jim nesdělí. (Nemyslím si, že by Ježíš, tento Boží Syn neznal odpovědi na naše všetečné otázky, ale je příliš dobrým Mistrem a Pastýřem, než by vystavoval své ovečky – tehdejší, stejně jako dnešní, velkému pokušení zneužít znalosti toho, co by jim uškodilo.) Stejně tak neříká nic konkrétního o Božím království. Mluví o něm pouze v podobenstvích, nanejvýš nám sdělí, že: „co oko nevidělo, co na lidský rozum nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují….“ My bychom tak rádi věděli více! V evangeliích se nám sice dostává četných podobenství o Božím království, ale lze z nich pochopit jediné, totiž: že bude velkolepé, jedinečné, všezahrnující…, a přece úplně jiné, než jsme schopni si představit.
Také dnes se na Ježíše obrací zvídaví farizeové s otázkou: „kdy přijde Boží království? A odpověď? Žádný čas, žádný den, rok, nic konkrétního. Ježíš není věštec, je Boží Syn, který touží po tom, přivést do království svého Otce co nejvíce duší, ale ne tím, že jim ho bude vnucovat. Že je požene násilím, proti jejich vůli… On je, pravda bude – a také nás, vést, to ano, ale úplně jinak, než si farizeové představovali a my bychom si my přáli. On je totiž cesta, pravda a život! On nás předchází, (a zve k následování) ale nezapomínejme, že nese na ramenou kříž.
Ve své odpovědi farizeům, jde Ježíš mnohem dál, než tušíme, než jsme schopni v plnosti pochopit, to když říká: „Boží království je mezi vámi!“ Jak tomu rozumět? Boží království je přeci království lásky. Kde je mezi námi ten Božský ráj, kde je Boží nekonečná láska v tomto světě nelásky, bezpráví…?
To, že věci nevidíme, nebo nevnímáme, neznamená, že nejsou. Stejně tak je to i s Božím královstvím uprostřed nás. Je tady. Nyní a zde! Je uprostřed nás, to když se obracíme k Bohu v modlitbě; je uprostřed nás, když si navzájem pomáháme; je uprostřed nás, když si dovedeme naslouchat a vzájemně odpouštět; je uprostřed nás, když se snažíme jednat a žít podle Desatera; je uprostřed nás, když … zkrátka, když žijeme jako křesťané. Když se umíme radovat z maličkostí a být za ně vděční; když se nestydíme plakat; když doufáme proti vší naději. Je uprostřed nás, když mlčky přijímáme příkoří a nehledáme odpověď v pomstě a pomluvách; je uprostřed nás, když vléváme druhým naději, přestože sami padáme pod svými kříži. Je uprostřed nás, když hledáme cestu jeden k druhému. Je uprostřed nás, když bolestně hledáme pravdu, která se tak často krčí za nabubřelou lží a lze ji vidět jen očima pokory. (A pak, když ji nalezneme, je třeba ji přijmout a důsledně ji žít a předávat druhým. Že vám za to nebudou tleskat, to vám mohu odpřísáhnout.) Svět nemá rád pravdu, protože usvědčuje ze lži. Svět se brání skutečné lásce, protože je Kristova, a bolí. Svět se brání Božímu milosrdenství, protože vyžaduje přiznat si svou ubohost; svět se brání ryzí víře, protože ona mu nastavuje zrcadlo; svět se brání Bohu, protože si chce stačit sám …
„Boží království je uprostřed nás“ – a nenajdeme je v extrémních výkonech, v orientálních naukách, v majetku, ve vysokém postavení…atd. Tam nikde není – a přece je úplně nadosah. Třeba v radostných očích bezelstného dítěte. V náručí matky, když kojí své dítě; ve zdravé únavě a potu chlapa, který celý den dřel pro svou rodinu; v bolavých kolenou starce, vyhřívajícího se před chalupou na sluníčku; v radosti babičky, když vidí, jak vnoučatům chutnají její buchty s láskou pro ně upečené…. Řeknete si, vždyť to je přece normální život? Ale právě v tom obyčejném a přitom náročném, krásném a zároveň těžkém, životě, ve kterém nemyslíme jen na sebe, ale nejprve na ty druhé; v obyčejné, neexaltované, ale každodenní poctivé víře, tam je právě ukryto ono Boží království. Ještě ne v plnosti, to bude věru až v nebi, ale už tady a teď. Vždyť k čemu by byl náš život, kdybychom jej nežili naplno už nyní? Kdy jindy? Máme víru, máme Písmo a máme Desatero – co bychom měli mít více pro nacházení Božího království? Ještě pravda pár ingrediencí – schopnost radovat se, žasnout, toužit, milovat… Jedině skrze lásku – k Bohu a bližním, ano i k sobě samým, jej můžeme nalézt. Jedině skrze Krista a v Kristu se nám otevírá. Ono je opravdu už mezi námi! Uprostřed nás!
Jiří Vojtěch Černý
