Jedna z nejzásadnějších výzev

Mdr 9,13-19

Lk 14,25-33

23. neděle v mezidobí

Podobně, jako se texty minulé neděle nesly ve znamení chvály ctnosti POKORY, v dnešních biblických textech je v centru pozornosti další ctnost, neméně vzácná a „nedostatková“, totiž MOUDROST.

Prvé čtení ji ukazuje jako nedostupnou pro ty, kteří se nechají vést „jenom“ lidským rozumem a poznáním; pro ty, kteří se neodvážili zbavit okovů pozemské přitažlivosti naší tělesnosti.

Stejně tak i Ježíš v evangeliu poukazuje na to, že moudrost spočívá v tom následovat jej, což je však dosažitelné pouze těm, kteří se dokáží odpoutat od přitažlivosti pout nejenom majetku, ale i vztahů k druhým a zejména své sebestřednosti.

Úryvek prvého čtení z knihy Moudrosti začíná až provokativní otázkou: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“ Odpověď je více než zřejmá – nikdo! Nikdo z lidí, omezených pouze pozemskými rozměry, nemůže proniknout to, co je Boží. Boží úmysly, jeho tvůrčí činy, vůli, i vševědoucí poznání.

Autor tohoto textu svoji odpověď ještě podtrhuje nelichotivou, leč pravdivou skutečností, hovořící o tom, že my lidé nejsme schopni poznat a ani moudře uchopit smysl pozemské reality: „Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. S námahou luštíme (luštit znamená usilovat o poznání nepoznaného) smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější.“ To je pravdivý výrok, nemilosrdně obnažující nahotu našeho poznání a vědění. „Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi?“ Po této ťafce lidské pýše slyšíme o prostředku, pomocí něhož lze dosáhnout moudrosti shůry: „Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost, a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ – Je to tedy moudrost a Duch sv., kteří osvěcují člověka natolik, aby alespoň nahlédl Boží vůli. 

Jestliže Boží vůle a úmysly jsou ve starozákonních textech tajenkou, kterou je třeba „luštit“, pak novozákonní texty mluví o Božích úmyslech zcela zjevně. V dnešním evangeliu Boží Syn výslovně sděluje, vypočítává podmínky, za kterých lze dosáhnout kýžené božské moudrosti, která zde líčena jako „následování Krista“. 

Ježíš si pomáhá dvěma příklady prozíravosti a rozvážnosti. Ten, kdo chce stavět věž, musí mít dostatek prostředků na její dokončení. Kdo chce zvítězit v bitvě, musí brát v úvahu síly protivníka. Na rovině materiální, numerické, je tento příklad jasný. Není dobré pouštět se do akcí, do projektů, na které nemáme. Stejně tak to platí i pro rovinu duchovní. Bez Boží pomoci a darů Ducha sv. nelze zvítězit nad duchem tohoto světa, ani postavit duchovní chrám svého života. A přece – zaposloucháme-li se do Kristových slov, zaznívá v nich protimluv. Uvedené příklady hovoří o tom, že budovat, stavět, vítězit, lze jen při dosažení určitých podmínek a na základě dostatečného množství prostředků. Avšak vybudovat, vystavět svůj život na Kristu, stát se Kristovým učedníkem, následovat Krista (a tím dosáhnout Božího království) je možné jen tehdy, pokud se naopak mnohého, ba, co víc všeho, vzdáme. Budovat svoji „kariéru“ Kristova učedníka lze jen tehdy, kdy se mnohého zřeknu. Kdy neshromažďuji hodnoty materiální, ale duchovní. A těch lze paradoxně dosáhnout jen člověku svobodnému, nezatíženému žádným vlastněním – ať čehokoli i kohokoli. Následovat Krista vyžaduje také prozíravost a rozvážnost. Je třeba „počítat“: mám dost sil odhodit vše, co mne vnitřně i navenek poutá? Jsem dostatečně „vyprázdněný“ pro Krista? Dokážu se pro něho všeho zříci? Nestavím sebe sama na jeho místo? (V duchovním životě neplatí naše kupecké počty, ale jiná aritmetika – ta, která říká: „čím víc ztratíš, tím více získáš“; nebo ještě zřejmější: „čím více rozdáš, tím více dostaneš“.) Kristus tuto, zdánlivě nelogickou, úměru vyjadřuje slovy: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“ To je nadmíru náročný požadavek! Zříci se všeho a všech. I sebe sama! A to jen proto, abych se stal jedním z mnoha v zástupech, které Ježíše doprovázejí. Abych šel za ním jeho cestou! A přitom my, na rozdíl od jeho současníků víme, jaká je jeho cesta a kam vede! A přesto - pro příslib křížové cesty a pro naději na Boží království, se všeho vzdát; všechno obětovat! „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem!“ To je jedna z nejzásadnějších výzev, které kdy na naši adresu mohli zaznít. Tady je třeba moudře „spočítat náklady“ - je pro mne „postavení“ Kristova učedníkem natolik zásadní a podstatné, abych se všeho vzdal a tím si připravil dostatek prostředků na dokončení svého poslání v nebi? (Lehkovážný člověk se rozběhne za Kristem pln nadšení, ale skončí na první překážce; ustrašený člověk raději ani nevykročí; vypočítavý a sebestředný naoko něco rozdá, hlavně aby byl hodně vidět a slyšet a přitom si mnohem více někde ulije. Duchovní kariérista si udělá z následování Krista populistický byznys, v němž ve skutečnosti nežije pro Krista, ale pro sebe sama, a Kristus je jen reklamní kulisou jeho PR.)

Krista lze následovat jen s čistým srdcem. Neříkám bezhříšným, takové mezi lidmi není, ale s čistým, pokorným a milosrdným, oproštěným od sebe sama a své sebestřednosti.

(Určitě znáte modlitbu na závěr litanií: „Ježíši tichý, srdce pokorného, učiň srdce naše, podle srdce svého.“ Dovolte, abych vám ji doporučil, třeba coby střelnou modlitbu a klidně každý den.)

Jiří Vojtěch Černý