Jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku...
Sir 27,5-8
Lk 6,39-45
8. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle jsou, a říkám to skoro až nerad, o morálce. Nikoli však té učebnicové a akademické, nebo – ještě častěji, té, o níž, a na níž, poukazujeme u těch druhých. Vždyť ONI jsou tak často nemorální, zatímco MY? – no NÁS se to přece netýká! Tento náš pokrytecký postoj výstižně vyjadřuje podobenství evangelia o třísce v očích druhých a trámu v očích našich. Než však otevřeme známé Lukášovo evangelium, rozpomeňme se na slova moudrého Sirachovce z prvého čtení. Ten mluví o důsledcích očišťování, a začíná u zdánlivě banálních příkladů. Třeba takového síta. Potřebuje-li hospodyňka oddělit potřebné a užitečné od nepotřebného a zbytečného, vezme si sítko. Potřebuje-li kupř. zedník oddělit písek od kamení, použije katr, stejně i zahradník, chce-li získat životodárný humus. Sirachovec začíná stejným příkladem: „V sítu, kterým se třese, zůstane smetí – právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen.“ A pokračuje dále v podobném duchu onoho „prozkoušení“ – kvalitu hrčířského výrobku prozkouší žár pece; strom se osvědčí svými plody, a člověk? Ten se osvědčí podle svých skutků, očištěných od balastu prázdných gest a přetvářky, svými slovy, která jsou plodem myšlenek jeho srdce. Sirachovec, tento autor z přelomu 2. -1. stol. př.Kr. je svojí, přesně zacílenou jednoduchostí svých příkladů, geniální. Stejně, jako byl geniální Ježíš svými podobenstvími. Jedno z nejznámějších jsme právě slyšeli. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Ach ano, kolik třísek – nešvarů, selhání, pochybení, ano i hříchů, vidíme drobnohledem své povýšenosti u druhých a přitom mnohem větší, zásadnější – a zpravidla právě tytéž, které u druhých nejvíce kritizujeme, přehlížíme a bagatelizuje u sebe samých! Poukazujeme na TY druhé, poukazujeme na ně, stavíme se nad ně svými moralistickými odsudky a sami přitom – jsme daleko horší! Jsme mnohdy mnohem většími slabochy, darebáky a hříšníky, než ONI – ti druzí! Přirovnání ke třísce a trámu je velmi výmluvné, tady nemůže nikdo pochybovat, že Ježíš ukazuje na pokrytce, na farizeje své, ale i dnešní doby; na kritiky těch druhých. A také – to si přiznejme – i na nás!
Kristovo evangelium začíná přirovnáním o dvou slepcích. Jeden z nich si je vědom své slepoty –proto také hledá oporu u druhého. Ten se však domnívá, že vidí – ač je rovněž slepý. A výsledek – oba spadnou do jámy! Ve své době je to zjevná narážka na slepotu a povýšenost farizejů a znalců Zákona, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že rozumí všemu a lépe, než druzí. Že znají Zákon (a tím i Desatero!) a jen oni jsou těmi pravými, vyvolenými Božími. To je vskutku postoj duchovní slepoty, jejímž důsledkem bývá často pád …
Na závěr dnešního evangelního úryvku pak přidává Ježíš další příklad – podobný onomu u Sirachovce. Jen dobrý strom může plodit dobré ovoce – špatný, i když se tváří sebezdravěji – v případě nás lidí sebesvatěji a dokonaleji, nemůže ve svém výsledku plodit zdravé plody. Nezdravý strom, nezdravé kořeny (kdo je pozná zvenčí?) nevydají jiné, než zase nezdravé plody. A ony, i když napovrch mnohdy nablýskané, jsou uvnitř zkažené, kyselé, nepoživatelné. „Dobrý strom se pozná po ovoci.“ To je velmi užitečná poznámka – podobná Sirachovcově: „nikoho nechval, než ho vyzkoušíš.“ Těch falešných svatých a dokonalých, je kolem nás spousta – a v církvi, nechť je mi odpuštěno, - nejvíce. Těch moralistů kritických k druhým a naopak, k sobě samým tak nekritických suverénů, kteří nesnesou ani sebemenší, a oprávněnou, kritiku. Dobrý strom unese, díky svým zdravým kořenům, i vichřici pomluv a kritiky od všech těch morálních zákrsků, kteří, oblečeni do své skrývané pýchy a suverenity, si hrají na ony dokonalé – a tudíž oprávněné soudit TY druhé.
Na závěr připomenu poslední větu: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím srdce přetéká.“ Jak tento výrok rezonuje s oním známým od Matouše (Mt 6,12) „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
Co je oním naším pokladem? A jaké jsou naše kořeny? A naše srdce? Ono je nejen symbolem našich citů, ale jakýmsi středem celé naší bytosti. A tak – podobně jako onen strom – jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku atd., zatímco člověk se srdcem zatvrzelým, plným žlučovitosti, zášti a závisti, seje kolem sebe jen další a další zlo. Ovoce lidí se zlým, zaslepeným srdcem, přináší jen další zlo, a to plodí další a další – této setbě zla je třeba se statečně a čelem postavit. Ne násilím, ani přizpůsobením se a povýšením zla na normu (jak se přečasto děje). Ale postavit se zlu v moci a Duchu Kristově, a s láskou, avšak důsledně, spravedlivě a pokorně, rozlišovat a pojmenovávat dobro a zlo. Pochválené dobro přinese další dobro, pokoj a radost; pojmenované a na světlo vytažené zlo ztratí svou sílu a moc. Jen jednoho je třeba: všechno – i to zdánlivě nepříjemné a nepopulární, konat s láskou. Jakmile se necháme ovládnout svoji pýchou, záští, závistí, pokrytectvím, ztratí naše jednání onu Kristovu tvář a my se staneme stejně slepými, jako falešní vůdci a kritici Ježíšovy, ale i současné doby.
Jiří Vojtěch Černý
