Jen na Kristu, na víře a na lásce můžeme postavit svůj život
Sk 2,22-32
Mt 28,8-15
Pondělí v oktávu velikonočním
„Ženy rychle opustily hrob a se strachem a velkou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.“
Se strachem a velkou radostí - není to protimluv? Jak je možné mít zároveň strach i velikou radost? Možné to je, a zvláště u žen. Muž by patrně zůstal zmaten, prozkoumával by hrob a hledal racionální vysvětlení této nenadálé situace, která se vymyká jeho chápání. Ne tak ženy. Mají strach, neboť vše je tak nečekané a neobvyklé, ale mají i radost, neboť svou typicky ženskou intuicí poznávají to, čemu učedníci nebudou schopni uvěřit ani živému Kristu tváří v tvář. (Dokonce Tomáš, hloubavý a pochybovačný, až po vložení prstu do jeho ran.) Ženy mají radost, neboť uvěřily tomu, co Ježíš říkal před smrtí - tomu, že bude vzkříšen, že vstane z mrtvých. A dalším typickým projevem žen je, že tu velikou novinu potřebují sdělit. Běží proto za učedníky. Ale už cestou se s nimi setkává Ježíš a ženy opět nepochybují. Poznávají jej, neptají se, ale vrhají se mu k nohám a objímají jej. Ježíš tento projev lásky neodmítá, Nechá vytrysknout výronu jejich radosti, povzbuzuje je, ale pak je posílá k apoštolům, kteří jsou plni obav a nejistoty, s poselstvím, aby odešli z Jeruzaléma a šli do Galileje. A apoštolové (jak se dovídáme z Janova evangelia) ženám nevěří. Nevěří dokonce ani samému Kristu, když se mezi nimi objeví, a Ježíš je musí přesvědčovat, jíst s nimi, aby dokázal, že není duch či přízrak. Ježíš se po svém zmrtvýchvstání zjevil nejprve ženám - Marii Magdalské a potom těmto nepojmenovaným ženám z dnešního evangelia; (tradice také tvrdí, že Panně Marii, ač o tom v Písmu není zmínky). Proč se zjevuje nejprve ženám, potom dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, a teprve naposled svým apoštolům, nevíme. Snad je to projev vyznamenání, snad Kristovo přesvědčení o jejich větší připravenosti přijmout jej, či o jejich větší víře. Když tuto úvahu poněkud přeženu, přirovnal bych ji k situaci dnešní církve. Kolik mezi dnešními návštěvníky kostelů najdeme žen a kolik mužů? I v našem národě, v dobách minulých i nedávných, za útlaku církve, udržovaly víru prosté ženy. A na straně druhé, mezi učenými teology najdeme mnoho těch, kteří sice vynikají učeností a vzdělaností, ale o jejich bytostné, zemité víře lze pochybovat. Ostatně, s bludy a herezemi v církvi nikdy nepřicházely ženy, ale vždy muži. Také Panna Maria se zjevovala prostým dětem nebo ženám a muže ze svých zjevení jakoby vylučovala. Je to pouze moje domněnka, ale soudím, že Ježíšovo zjevování se ženám bylo proto, že ženy svojí přímočarou vírou vytvářejí vhodnější terén. Že více chápou srdcem než rozumem.
A nyní ještě pár slov o druhé části dnešního evangelia. Pro velekněze bylo nepřijatelné přijmout víru v Kristovo zmrtvýchvstání. Proto se snižují k podvodu, podplatí vojáky, aby hlásali verzi o ukradeném mrtvém těle Ježíše Krista. Evangelium končí slovy: „A ten výklad je rozšířen mezi Židy dodnes.“ Takových nepravdivých výkladů mají dodnes mnoho nejen Židé, ale snad všechny národy. (Vzpomeňme jen na Jiráskovy "Staré pověsti české". Jsou to mýty vymyšlené historikem Hankou, které jsme přejali do své národní kultury. Mýty, ze kterých čerpal nejen Jirásek, ale na něž skládal např. i Bedřich Smetana opus „Má vlast“. Tak prostoupily do našeho národního povědomí, že je dnes považujeme za pravdivé, i když jsou historicky nepodložené. Nikomu to nevadí, staly se součástí naší národní tradice.) Kdybychom chtěli analyzovat a rozpitvat naše národní legendy a tradice (stejně jako mnohé světové) a najít jejich historické kořeny, zjistili bychom, že stojíme na vodě bez pevné půdy své identity pod nohama, zjistili bychom, že nemáme v co věřit. Je jen jediná pravda, na které stojí náš život a naše víra. Pravda o Ježíši Kristu. On je ten kámen úhelný, na němž lze s jistotou postavit svůj život. Budeme-li stavět na víře v sebe, v majetek, v moc a slávu, budeme stavět na písku a náš život ztratí smysl. Významný český fyzik a astronom, Dr. Jiří Mrázek, řekl jednou krásnou větu: „Nepověsíme-li svůj život na Krista, můžeme jej pověsit na hřebík!“ K tomu se nedá nic dodat. Jen na Kristu, na víře a na lásce můžeme postavit svůj život. Na ničem jiném. A není to málo.
Jiří Vojtěch Černý
