Jenom láska nás může přenést přes propast našeho sobectví, ješitnosti, přízemnosti a pohodlnosti

Sk 8,5-8.14-17

1 Pt 3,15-18

Jan 14,15-21

6. neděle velikonoční

Kvapem se nám přibližuje závěr velikonoční doby a její vyvrcholení při seslání Ducha sv. o Letnicích; ale už předtím, ve čtvrtek, o slavnosti Nanebevstoupení Páně, uslyšíme příslib seslání Ducha sv. z výsosti. Nicméně, už dnes jsme v bohoslužebných textech dostali pořádnou porci tohoto Ducha sv., který oživuje vše a všechny, kdo s ním přijdou do styku a nechají se jím jaksepatří provanout. V prvém čtení to byli Samařané, kteří okusili, jak Duch svatý působí – a prostředníkem jim byl jáhen Filip. Ale pěkně po pořádku. Samaří je polopohanská oblast, obývaná převážně Řeky a římskými veterány. Filip, (který odchází z Jeruzaléma, stejně jako ostatní křesťané, když začíná tvrdé pronásledování) pochází z helénského prostředí. Proto je jeho slovo o Kristu, jeho hlásání a skutky v Ježíšově jménu pro Samařany mnohem přijatelnější, než od ostatních apoštolů, kteří byli původem Židé.

A co dělá Filip vlastně tak mimořádného? Naplňuje pouze slova Pána Ježíše, kterými před svým Nanebevstoupením vyslal své učedníky: „Jděte do celého světa. kázejte evangelium, uzdravujte nemocné a já budu s vámi po všechny dny.“ Filip je pouhým Kristovým nástrojem, všechny ty divy, zázraky a uzdravení koná přece Kristus. Ale Ježíš potřebuje ke svému dílu spásy použitelné nástroje, takové, jako je Filip, takové jacÍ jsou, či měli by být, biskupové, kněží, jáhni, a vůbec všichni, které Kristus povolal k následování a k službě evangelia. (Což jsou bez výjimky všichni křesťané.) A co na to Samařané? Jaká byla jejich reakce? „Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože viděli a slyšeli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo!“

RADOST! To je ta pravá velikonoční reakce! Spása, uzdravení, přijaté slovo života - to vždycky přináší radost! Setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem je setkání milujícího s milovanými, a to nelze prožívat jinak než v radosti. Také dotyk svatého Ducha přináší povzbuzení, sílu a radost, to jsou jeho výsostné plody! Kristus skrze Filipa přináší Samařanům nový život, život Božích dětí ve svobodě, a samařští to pochopili a přijali. (Jáhen Filip nám dává příklad, jak vypadá křesťanská katecheze: nejprve je třeba hlásat Krista - Slovo; potom jakoby vyměnit ducha zla, jímž je člověk spoután, za Ducha Božího - uzdravením, osvobozením z vnitřních i vnějších spoutaností, závislostí, ohledů a návyků To už je věc náročného přerodu člověka, který vrcholí křtem.) Samařané jsou prostřednictvím Filipa pokřtěni, ale jejich cesta k plnosti společenství s Kristem a církví tím ještě nekončí. Když se o úspěšné Filipově misi dozvědí apoštolové v Jeruzalémě, posílají k nim „nejvyšší reprezentanty“, sv. Petra a Jana. A oni jakoby dovrší, naplní apoštolské poslání - skrze jejich vkládání rukou samařští obdrží novým způsobem Ducha svatého, kterého přijali už ve křtu. Cituji: „Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého…“

Tyto poslední věty jasně osvětlují základ svátosti biřmování, tj. svátosti přijetí Ducha svatého. A protože trocha opakování nikdy neuškodí, použiji ten dnešní text k malé katechezi o této svátosti.

Všimli jste si, že jáhen Filip Samařany připravil k přijetí víry v Krista, která vrcholila křtem. Ale ještě se viditelným způsobem neprojevuje přijetí Ducha sv., kterého také přeci přijímáme už při křtu. Je jakoby třeba příchodu představitelů církve, apoštolů. A ti, po modlitbách, vkládají na Samařské ruce a oni přijímají Ducha sv. Těžko bychom v Písmu sv. nalezli zřetelnější ilustraci svátosti biřmování. Filip je jáhen, kdežto apoštolové jsou episkopoi, tedy vlastně biskupové. Apoštolové, předchůdci dnešních biskupů, se nejprve za křesťany v Samaří modlí a potom, za modlitby a prosby k Duchu sv., na ně vkládají ruce. Totéž koná církev při udělování svátosti biřmování. Křesťané, adepti svátosti biřmování, se nejprve připravují ve svých farnostech pod vedením svých kněží. Po důkladné přípravě, (a vy mi dáte určitě za pravdu, že na velké události, skutky a výkony, je třeba se dobře a důkladně připravit, vždyť příprava rozhoduje o úspěchu celého díla) přijíždí do farnosti biskup, aby se společně s celou místní církví, za kandidáty biřmování modlil, a pak při slavné mši sv. na ně vkládal své apoštolské ruce. Skrze toto vkládání sestupuje na tyto křesťany Duch sv. Neděje se tak nějak extaticky, zřetelně a viditelně, ale děje se tak. O tom svědčí účinky Ducha sv. Duch sv. v nás sice působí už od chvíle našeho křtu, ale ten zpravidla přijímáme jako malé děti, bez vlastní vůle. V prostředí, které křesťanskému životu nepřeje, často život víry ochabuje, nebo žel, i odumírá. Proto je zapotřebí nového, již osobního, zralého a dospělého rozhodnutí se pro život z víry, pro život s Kristem a v Kristu. Proto je zde tato mimořádná svátost. Sv. Petr v druhém čtení ukazuje, jak má takový zralý křesťan navenek vystupovat: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností.“ Obhájit se! – naše křesťanská obhajoba, lépe, naše svědectví víry, je výsostným dílem sv. Ducha, vždyť on sám je nazýván – ad-vocatus = přímluvce a Ježíš slíbil, že „On sám za nás bude mluvit a přimlouvat se!“ Ale i zde, stejně jako ve všech projevech duchovního života, je zapotřebí naší spolupráce, našeho osobního nasazení. „Musíte však mít při tom sami dobré svědomí!“ To je důležitá výzva. Jak můžeme přesvědčivě vydávat svědectví víry, když naše vlastní víra bude vlažná a duchovní život povrchní a polovičatý? Jak můžeme před druhými obhajovat své křesťanské postoje, když naše svědomí nebude čisté a máslo naší pochybené morálky a nedobrých skutků nám poteče po hlavě? Každé svědectví, které nestojí na našem příkladném životě, je pokrytecké a farizejské. Pouze život podle Kristových přikázání může druhé oslovit a strhnout. K tomu, pro ilustraci použiji jednu větu z evangelia, která mne osobně oslovuje – to když Kristus říká: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“ – jestliže: toto Kristovo JESTLIŽE je tak na hony vzdáleno našim, často až vyděračským: „jestliže mne miluješ, tak uděláš to či ono…“ Kristovo JESTLIŽE je slovem výzvy k lásce, která se, se svými plody, neobrací proti nám, ale naopak, „jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“. Zachovávat Kristova přikázání není vůbec snadné, ale přináší nám život v harmonii, s Bohem, s druhými, se sebou samými. Ten podmiňovací způsob je na místě, protože milovat Krista, je zdrojem síly abychom překonávali sebe sama a k tomu je věru zapotřebí silné motivace. Tak silné, jako je láska. Jenom láska nás může přenést přes propast našeho sobectví, ješitnosti, přízemnosti a pohodlnosti. Jen láska je mostem, po němž je možné přejít na stranu Kristovu, kde nejsou žádné naše kdyby, ale, snad…

Kristus nás miloval až do krajnosti a jenom v kladné odpovědi na jeho lásku, je zdroj síly následovat jeho přikázání, z nichž první a hlavní je nezištná láska.

„Jestliže mě milujete…!“

Můžeme o sobě říci, že milujeme doopravdy? Až k schopnosti oběti? Tak, že je naše svědectví Kristu přesvědčivé?

Jiří Vojtěch Černý