Ještě máme šanci změnit své smýšlení, své jednání

Mt 25,31-46

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ

Slavíme svátek, liturgicky nazývaný „Vzpomínka na všechny věrné zemřelé“ – to je liturgický název. Lidový a vžitý název dnešního svátku je „Dušičky“. Nevím, kde se vzal ten prvý, oficiální, ani neznám původ druhého, lidového. Avšak, domnívám se, že oba názvy jsou, poněkud zavádějící. Ten prvý jakoby mluvil jen o těch vyvolených, věrných, s apriorním patentem na spasení; ten druhý zavání přídechem pohádky. Dnes je svátek všech, dočista všech zemřelých. A jako takový, svátek Všech zemřelých, se v církvi slaví už od 10. stol.

A přestože se o dnešním svátku skloňuje slovo smrt ve všech pádech, není to svátek smrti, zániku a nicoty, ale jde o svátek života. O slavnost naděje. V modlitbách za zemřelé ve mši říkáme: „ti, kdo odešli v tvém přátelství“. Snad odtud pramení to slůvko věrní zemřelí. Ti, kdo zůstali věrní přátelství s Kristem. Ti, kdo jsou jako přátelé přivítáni tam, kam je v evangeliích Kristus opakovaně zval. V Božím království.

Jen naivka, či člověk postrádající sebekritičnost a zdravý rozum, by si mohl o sobě myslet, že je adept na to, „jít rovnýma nohama do nebe“. Vždyť, kdo z nás by mohl o sobě tvrdit, že vždy a ve všem plnil Boží vůli; že žil jako světec už zde na zemi? I když jsou mezi námi tací, přece to asi většina z nás bude muset vzít do nebe oklikou. A té říkáme „očistec“. Těžko si ho představíme, víme jen nepřímo, z různých zjevení a ze sporadických náznaků mezi řádky Písma sv., že to nebude ani žádná legrace, ale že to nebude ani nějaké utrpení bez konce. Očistec bude jakýmsi přechodným stavem, v němž bude muset naše duše dozrát ke svatosti, očistit se a oprostit od všeho, co ji kdy odvádělo od lásky, od Boha. Žádné pálení ohněm, ani představy nějakého sadistického mučení – to je jen barokní fantazie. Bůh není tyran, který by si liboval v utrpení. A přece je zde slovo bolest jaksi na místě. BŮH JE LÁSKA – a k patření na Boží tvář v nebi, na setkání s přesahující a nesmírnou Boží láskou, musí duše dozrát. Bolest, která očistec provází, je bolestí ze setkání s naší lidskou neláskou, s naší malostí, naším sobectvím a sebeláskou, která nás odváděla od Boha i od druhých, kteří jsou přece zrovna tak Božími milovanými dětmi, jako my. A protože každým svým nedobrým jednáním někomu ubližujeme – především však sami sobě – je očistec místem bolesti, kde pravdivě nazíráme na svoji bídu ne-lásky, ne-tečnosti, ne-dokonalosti, ne-důvěry, ne-pochopení. V tom, ve vidění sebe sama, spočívá ona bolest očistce. Ale je to bolest smysluplná, očistná, uzdravující. V ní nenajdeme ani stopy po nějaké odplatě či pomstě. BŮH JE LÁSKA – a my jsme tak často vzdáleni jednání, smýšlení, motivovaném – láskou. A přece. Očistec, přes všechno, co nás v něm čeká, je místem naděje. Dokonce krásné jistoty spásy. Vždyť z očistce vede jediná cesta, cesta vpřed, k Bohu do NEBE. A to ony duše zemřelých už bytostně ví – a proto je to naplňuje radostí a energií, s níž musí přetrpět dobu odloučení od Boha.

Když mladičký Jiří Wolker psal: „Smrt není zlá, jen umírání je těžké“, psal to jako mladý člověk, který se už zblízka dotýkal smrti. A jako každý člověk se umírání, této velké neznámé, bál. Strach máme z toho, co neznáme. A protože přes práh smrti jdeme každý sám osobně, jen v jediné premiéře – máme ze smrti strach. Strach měli i světci, strach měli i velké postavy Písma. Ale měli víru. A to je další veličina, o níž musíme, je-li řeč o smrti, hovořit. Písmo sv. říká – a nemáme důvod mu nevěřit, tedy Písmo sv. říká, že: „smrt je okamžik, kdy TEN, KTERÝ NÁS POVOLAL DO ŽIVOTA, kdo nám dal bytí, nás zase ze života ODVOLÁVÁ“. Neznáme a neovlivníme ani okamžik svého narození, ani okamžik své smrti. To je tajemství, které zná a režíruje jenom Bůh. Jestliže žijeme ve víře v Boha – Otce, pak je ovšem smrt zavoláním na člověka hlasem Boží lásky. Je návratem domů. A kdo se, přeneseno do zkušenosti našeho života, bojí návratu domů k otci? Ten, kdo něco provedl. Kterého sužují výčitky vůči otci. (Vzpomeňte si na nádherné podobenství o marnotratném synu.) Ať už bychom v životě provedli kdovíco, náš milující Otec nás čeká, očekává, dokonce, to už možná přeháním, ale jsem o tom přesvědčen, On se na nás těší!

Smrt není zlá. Je tvrdá a bolestná pro pozůstalé, to ano, tím víc, čím jsme zesnulé milovali. Ale pro duši zemřelého je návratem. Bible nám opakovaně představuje člověka, jako poutníka. I pozemská církev se nazývá církví putující. Umírající, je tím, kdo se zdaleka, z ciziny, vrací do vlasti. Kdo se vrací domů a těší se na návrat. Těší se na setkání s Bohem Otcem, s rodiči, se sourozenci, s těmi, které měl a má rád.

Potíž nás, pozemských poutníčků, je v tom, že: nevíme; že nevěříme. Proto trpíme strachem, úzkostí, nejistotou. Chybí-li nám jistota návratu domů, ještě křečovitěji a zoufaleji se smrti bráníme. To, co je na smrti nejtěžší, je strach ze samoty, bolesti, nejistoty…

Mluvil-li jsem o očistci, nemohu vynechat ještě jeden pojem. Stejně nepříjemný, ba snad ještě děsivější. Je to soud. Osobní soud. A, stejně jako v případě smrti a očistce, jsme i zde ovlivněni nesprávnou představou. Žádný soudní tribunál, žádní nemilosrdní žalobci v talárech. My sami jsme těmi, kdož budou soudit. Sebe sama a před tváří Boží. Před tváří milujícího Otce. Naše provinění se bude měřit vzdáleností od Boha, který je láska. Podle zákoníku lásky, na kterou jsme nedbali. Na kterou jsme nedali odpověď. Tento soud nebude o paragrafech, vině a trestu. Bude podle podobenství, které jsme slyšeli v evangeliu: „Cokoli jste učinili pro nejmenšího z mých bratří, pro mě jste udělali. Nebo neudělali…“

Dušičky jsou svátkem zemřelých. A mementem pro nás. Spíše než drahé věnce položené na hroby blízkých, položme si sami otázku, z dnešního evangelia. Co jsme udělali pro druhé? V čem jsme je zklamali, čím ublížili? Co jsme zanedbali? Jako živí, jako poutníci po vezdejším světě máme ještě šanci změnit své smýšlení, své jednání. Změnit směr svého putování, svého života. Nepromarněme šanci, kterou, jakožto živí, ještě máme. Obraťme svou pozornost k těm vedle nás. Ne proto, abychom je posuzovali, odsuzovali, pomlouvali. Spíše proto, abychom se ptali: co pro ně mohu – mám učinit? A teprve, až nám naše svědomí nebude bolavou výčitkou, teprve pak pospěšme se svými květinami, svíčkami – a především se svými modlitbami – ke hrobům našich blízkých. A své modlitby za duše v očistci podložme tou nejcennější valutou. Naší láskou.

Jiří Vojtěch Černý