Ježíš je pozorný hostitel

Jan 21,1-19

Třetí neděli velikonoční

Biblické texty dnešní neděle jsou natolik obsáhlé, že se zaměřím pouze na evangelium – a ani zde není možné obsáhnout celý úryvek ve svém poselství. On má totiž nejméně tři roviny, z nichž každá by vydala na samostatnou homilii. Pokusím se je tedy shrnout. 

Evangelium začíná brzy ráno u břehu Genezaretského jezera. Apoštolové, kteří se po svátcích Paschy vrátili z Jeruzaléma do rodné Galileje, se vrací k tomu, co je jim nejbližší, co je jejich profesí a náplní života. Ačkoli se už setkali se vzkříšeným Kristem po jeho Zmrtvýchvstání – v Jeruzalémě je pálí půda pod nohama a pak, i když už mají prvé dary Ducha sv., ještě nechápou a neví, jak naplnit úlohu být „rybáři duší“. A tak, kápo Petr se vrací ke své lodi a sítím, a vyzývá i ostatní. A oni jdou, vždyť rybolov je přece jejich živobytí. ALE – „tu noc nic nechytili“. To může mít stejně tak dobře přirozené zdůvodnění (každý rybář dosvědčí, že jsou dny, kdy ryby prostě neberou), jako zdůvodnění duchovní. Ježíš je sice poslal do Galileje, ale ne proto, aby se vrátili ke svému dosavadnímu způsobu života. Oni už prošli tříletou Kristovou školou, chodili spolu s ním, naslouchali jeho slovům a dostali od něho poslání „následovat jej“ a „jít do celého světa a hlásat evangelium“. Jenomže – ještě nenastalo Nanebevzetí a hlavně, Seslání Ducha sv. Ještě nechápou, co s sebou nese a co znamená být Kristovým povolaným. A tak se snaží vrátit k tomu, co bylo dříve. Ale po setkání s Kristem už nic není, jako dříve. Už se nelze vrátit. Jsou Kristovi. A protože vlastně dělají to, k čemu je Ježíš neposlal, jsou neúspěšní. „Tu noc nic nechytili.“ 

Potřebují poučení o tom, kde je jejich místo a jejich poslání. A toho se jim dostane vzápětí – přímo od Ježíše. „Dítky nemáte něco k jídlu?“ „Nemáme.“ Nemáme. Naše snažení a lopocení je neúspěšné. Máme prázdné sítě, prázdné ruce. „Nemáme.“

Ježíš jim poté dá prožít to, co už jednou zažili: „hoďte síť na pravou stranu lodi a najdete!“ Naštěstí uposlechnou onu, pro rybáře nad ránem nesmyslnou radu, a sítě znovu rozhodí – a: „nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb“. 

Je to Jan, miláček Páně, kterému to dochází: „Pán je to!“ A teď je zase na řadě Petr. Bezprostřední, unáhlený, rozhodný. Shodí svůj svrchní šat a jsa nedaleko od břehu, puzen touhou po setkání s Kristem, vyskakuje z lodi a plave, brodí se Pánu vstříc. Ostatní učedníci jej následují a táhnou síť plnou ryb.

Ježíš, jako pozorný hostitel, má již připravené ohniště, rybu a chléb. Pro nasycení všech to ale nestačí: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Silák Petr má co dělat, aby plnou síť vůbec utáhl. (Poznámka o tom, že jich bylo 153, není bez významu – tolik bylo druhů ryb – je to poselství o tom, že Kristus dává všeho plnost.)

„Pojďte snídat.“ Učedníkům už není zapotřebí ptát se, kdo je to? „Věděli, že je to Pán.“ Není třeba otázek, není třeba odpovědi - „věděli, že je to Pán!“ (První jej poznal empatický Jan, nyní, při společném jídle, kdy Ježíš láme chléb, už nikdo není na pochybách, že oním neznámým je Pán.)

Zde by dnešní úryvek mohl skončit, ale příběh onoho rána ještě nekončí. Ještě je třeba, aby si Petr znovu uvědomil své poslání i svou odpovědnost. A také svoji slabost, své selhání, když zapřel Krista. Dialog mezi Ježíšem a Petrem na břehu jezera onoho rána má hluboký význam.

„Šimone (Petře), synu Janův, miluješ mne více, než ti zde?“

(Čeština, ač bohatý jazyk, má jen jeden výraz pro lásku, řečtina – stejně i latina – mají významy tři.) Ježíš hned na poprvé použije nejsilnější výraz, zahrnující plnou, bezvýhradnou, otcovskou lásku – agapein – vyjádřeno oním: „víc než tito zde“. Petr však odpovídá, sice bezprostředně, ale natolik uvážlivě, že si netroufá užít onoho významu největší lásky a zmírňuje na řecké „filein“ – lásku velikou, leč synovskou, která není tak silná. V češtině to však nerozeznáme – „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji!“ – „Pas mé beránky.“ (Beránky – Ježíš je Beránkem Božím – jakoby říkal, pas mé zasvěcené, vyvolené, obětující se.) Otázka se opakuje, tentokrát s oním nižším stupněm lásky: „Šimone, synu Janův, miluješ mě? „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji“ – Petr odpovídá vyznáním lásky na stejném stupni. „Pas moje ovce!“ (Ovce Kristovy – to jsou všichni křesťané, kteří ve křtu přijali do duše Kristovu pečeť.) Je třeba ještě jednoho vyznání, aby si Petr uvědomil kým je – a jak říkají biblisté, aby trojím vyznáním odčinil své trojí zapření: „Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Nyní již Petr, zpokornělý a vědomý si své slabosti, odpovídá upřímným vyznáním: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ty víš všechno, ty víš o mé lásce i selhání, o mých slabostech i o mé lásce – ty víš všechno – ty víš, že tě miluji – užito onoho prvotního „agapein“. Teprve teď, napotřetí, dochází k rovnocennému a pokornému vyznání – Ano, Pane, ty víš všechno. I to, že tě miluji. „Pas moje ovce“ – všechny, ty věrné i ty zbloudilé, ty poslušné i ty, utíkající ze stáda. Pas je jako pastýř podle mého příkladu, jako pastýř dobrý, obětavý a obětující.

A aby Šimon – Petr nepochyboval a nezakolísal ve své věrnosti poslání, přidává Ježíš slova o Petrově budoucnosti, která jej, jako jeho následovníka očekává: „Amen, amen, pravím ti. Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To je zřetelná předpověď Petrova osudu, jako prvního z pastýřů. Doposud jsi rozhodoval o svém životě sám; byl jsi svobodný – sám ses přepásával a chodils, kam chtěl. Ale přichází doba, kdy už nebudeš pánem svého života, kdy o tobě budou rozhodovat jiní. Kdy ti vezmou svobodu (vztáhneš ruce k jejich spoutání), kdy budeš vláčen před soudy a vězněn (jiný tě přepáše a povede, kam nechceš). To je cena za lásku ke Kristu. To je cena za to, být pastýřem Kristova stádce. Ztratíš svoji svobodu a na tvých bedrech bude tíha mého svědka a pastýře. 

Jak Petr toto neobvyklé předání pastýřské moci, tohoto prvého konkláve jen s jedním kandidátem, naplní? Tím, že bude Krista bezezbytku následovat. Nikoli po cestě slávy papežů, ale jako služebník všech, jehož mzdou bude utrpení a v posledku i mučednická smrt.

Jiří Vojtěch Černý