Ježíš je ukryt v našich bližních, kteří nám nemusí sedět
2 Král 4,8-16
Mt 10,37-42
13. neděle v mezidobí
V centru pozornosti minulých nedělí bylo, a to jaksi samozřejmě, kněžství; služba těch, které Ježíš ve svém čase reálně rozesílá, stejně jako služba těch, které tentýž Ježíš i dnes, sice symbolicky a obrazně, posílá k ovcím své církve, (a to i k těm, které zbloudily či svévolně opustily stádo a bezpečí chráněné ohrady, jíž je církev). Dnes se nám ale téma obsahově posouvá – Ježíš stále mluví ke svým učedníkům, ale klade důraz na jejich – i své přijetí těmi, ke kterým a pro které přišel a k nimž posílá i své vyvolené; k těm, kteří Ježíšovy povolané obklopují a kteří vytváří klima – kéž by bylo vždy příznivé! – v němž tito Boží služebníci budou žít a sloužit. Ano, mám na mysli službu a pomoc věřících, těm, kteří jim duchovně slouží.
Hned první čtení z 2. knihy Královské, vypráví o Šunemance, (tedy ani ne izraelské ženě – Šunem je oblast dělící severní Samaří a Galileu, a byla to oblast pohanská), která se velmi pozorně a vstříc-ně zachovala k lidským potřebám velkého muže a významného Božího proroka Elizea. Pokaždé, když procházel kolem, mu na-chystala jídlo a nakonec mu dokonce upravila i světničku k pře-bývání. (Když uvážíme, že domky té doby tvořila jedna místnost, kde žila celá rodina včetně dobytka, pak samostatná světnička, byla na svou dobu zcela nadstandardním luxusem.) Ona, ač zámožná, žena, to udělat nemusela, nebyla to její povinnost, ba dokonce, nebyl to ani její Bůh, kterému Elizeus sloužil. Ale z úcty k tomuto slu-žebníku Božímu, z úcty k jeho povolání, mu zajišťuje pohoštění a ubytování. Nic za to nečeká, nepředpokládá a ani předpokládat nemůže, že za to něco dostane. Přesto ji prorok Elizeus nakonec královsky odmění, to když dá této zestárlé ženě to, po čem tolik touží a v co už ani nedoufá. Syna. My jsme byli svědky krásného příslibu oné ženě: „Za rok, v tento čas, budeš mít v náručí syna.“
O dětech, rodině, vztahu k otci a matce, mluví také Kristus v dnešním evangeliu. Ale jakoby v něm protiřečil všemu, co Písmo – ale i On sám, mluví o rodině, o svazcích mezi rodiči a povinností dětí o ně pečovat. Jakoby popíral samé čtvrté přikázání Desatera, to když po svých učednících požaduje ono nepochopitelné: „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě ho-den!“ Jak si tato slova vysvětlit? Především je nesmíme vytrhovat z kontextu. Ježíš nikdy nemluvil proti rodinným svazkům, právě naopak, ale ono milovat Boha více než své rodiče a děti znamená, milovat je v Bohu. Ježíši Kristu ostatně nejde o porovnávání: „více nebo méně“, nejde mu o nějaké lidské poměřování, ale o prioritu Tvůrce před tvorem; Stvořitele před stvořením; nebeského Otce, před otcem pozemským. A tento požadavek Kristův je absolutní. Kristus si dělá suverénní, nekompromisní, přímo radikální nárok na naše srdce, na naši lásku. Na to nemá žádný člověk právo! To může chtít jen Bůh! A Kristus právě proto, že je Bůh, vyžaduje opravdu všechno. Jeho slova vyzdvihují tu skutečnost, že Jeho následovat, a stát se Jeho po-volaným, je posláním, které je nadřazené rodinným svazkům. Že Jeho – Božího Syna – nelze zaměnit či vyměnit za jiné vztahy. V tomto je Ježíš, ale domyslíme-li to, pak zcela oprávněně, naprosto nekompromisní. „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho; kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ O kříži toho kněží nakáží vcelku dost (otázkou spíše je, zda to, co hlásají druhým, také sami žijí…), ale zde jde Kristův požadavek ještě dále: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Hledat cesty života, žít jej naplno, to je přeci základem naší existence a ta není v rozporu s vírou! Ježíš však mluví o hledání a utrácení života v povrchnostech a laciných pozlátkách; v sebestřednosti a sobectví; v otroctví závislostí a v hledání výhod, postů a falešné slávy. Takový život je věru bezcenný a není až taková škoda jej ztratit, tím spíše, ztratit jej pro Krista! Taková ztráta nabývá naopak nejvyšší hodnoty! (Je to asi jako dvě záporné hodnoty, které v součtu dají kladný výsledek – což jsem, mimochodem, nikdy v matematice nechápal…) Zde však nejde o matematické rovnice o více neznámých, ale o rovnici života, který, je-li žit podle Kristova návodu, přinese nakonec vždy kladný, co více, nejlepší, výsledek, protože v konečném součtu je sám Boží Syn a Jeho království. A pro takové terno stojí za to, něco málo obě-tovat!
Ježíšova slova ještě nekončí, máme zde ještě jeho pokračování, které mi, zvláště v této době, kdy do farností nastupují novokněží a kdy církevní vrchnost zahrála obvyklou každoroční partii pře-kládání kněží, a ti nastupují do nových farností, do neznámého prostředí a mezi neznámé lidi, krásně souzní s danou realitou: „Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu, jako pro-rok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá, třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Zkusme si za onoho pro-roka, dosadit kněze. Za spravedlivého třeba i toho, kdo nás na-pomenul, kdo se dotkl naší zbožné dušičky, byť šlo o oprávněnou výtku. Za učedníka každého křesťana, ať se nám líbí, či nikoli. Pak je Kristův požadavek o přijímání druhých – v jejich jedineč-nosti, ale i slabosti; s jejich přesvědčením, které nemusí souznít s tím naším, pro nás pro všechny velká výzva. Každý člověk je pro nás bratrem. A každého bychom se měli bratrsky ujímat. Samozřejmě, musíme rozlišovat. Není možné, se nechat využívat a zneužívat. Sv. Pavel přece jasně říká: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Ale jsou kolem nás i tací, kteří naši pomoc potřebují. A nemusí jít vůbec o pomoc materiální, ale především o skutky milosrdenství. Jsou kolem nás lidé staří, nemocní, osamělí. Těch bychom se měli ujímat, těm bychom měli podávat, obrazně řečeno, onen doušek vody v podobě našeho lidského zájmu, naší účasti, rady, povzbu-zení.
A pak jsou kolem nás ti, kteří se cele dávají do služby Bohu a Božímu lidu. I oni potřebují pomoc, ať jsou to řeholní sestry, kně-ží či jáhni. Vždyť pracují na díle naší spásy, na díle, které sice není vidět, které není honorované, ale které je pro duchovní život každého věřícího nepostradatelné. To jsou ti, kteří, přesně podle slov Ježíše Krista z dnešního evangelia, milují více Boha než sebe a následují svého Pána; oni obětovali svůj osobní, partnerský ži-vot, aby hledali ten jedinečný, duchovní. Ale i oni musí jíst, i oni musí bydlet, i oni mají své lidské potřeby. O nich všech hovoří Kristus jako o svých učednících, které je třeba přijmout a podat jim, byť jen doušek vody, nebo něco k jídlu.
Je toho nemálo, co po nás Kristus žádá. Dát do popředí lásku k němu, před láskou k rodičům a k rodině. Přijímat, a ujímat se dru-hých, byť se nechovají a nevypadají podle našich představ.
Je vůbec možné chtít něco podobného po lidech 21. století? Je! Dnes po nás nikdo nežádá, abychom pro víru v Krista obětovali svůj život, jak tomu bylo v prvních dobách církve. Ale něco, (a někdy také mnohé) pro lásku k Bohu, pro Krista, obětovat musíme. Protože láska není nikdy myslitelná bez oběti. Doslova platí, že velikost lásky je úměrná velikosti oběti. Kristus byl ten, který se obětoval první a v míře nejvyšší. Má proto právo žádat oběť i na nás. Má právo požadovat, abychom PŘIJÍMALI svůj osobní KŘÍŽ a nesli jej trpělivě a pokorně, z lásky k Bohu. A odměna, kterou Kristus dává, je stejně velkolepá, jako jeho láska. BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ. A k tomu život v plnosti – už zde na zemi, a jednou na věčnosti. A hlavně, hlavně svého Otce! Což neřekl Je-žíš: „Kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal“?
Přijímejme tedy Ježíše – a hlavně nezapomínejme na to, že je vždycky jiný, než naše představy. Že je na hony vzdálen sladkým pouťovým obrázkům. Že je ukryt v našich bližních, kteří nám nemusí sedět; že nám v nich může lézt na nervy, nebo třeba i zapáchat jako bezdomovec. Že nemusí mít stejnou barvu kůže, ani stejné kořeny a hodnoty. Ježíš je maximalista, On chce všechno. Ale On na to má právo! On přece také dal všechno! Svůj život, svou lásku, odpuštění a milosrdenství. Proč by tedy nemohl chtít, když ne totéž, tedy alespoň trochu té lásky, vzdání se sebe sama, také po nás?
Jiří Vojtěch Černý
