Ježíš má jiná kritéria odměn

Jer 20,7-9

Mt 16,21-27

22. neděle v mezidobí

Nejspíš se budu, vzhledem k homiliím z předchozích let, opa-kovat, ale opět začnu tím, co mne nejvíce v prvém čtení oslovu-je. Ono povolání proroka Jeremiáše, který se Božímu poslání, poslání být ohlašovatelem Hospodinova slova, Božích napome-nutí i předpovědí zkázy Jeruzaléma, brání. Není divu, dovede si „spočítat“ co jej bude tato nevděčná úloha stát. Dnešnímu úryv-ku předchází jeho smlouvání s Hospodinem|: „Jsem ještě mladí-ček, nebudou mne poslouchat.“ A Hospodinova odpověď – lépe útěcha: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě; dříve, než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronáro-dům za proroka.“ - „Neříkej, jsem chlapec. Všude kam tě po-šlu, půjdeš, a všechno co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě…“ (viz Jer 1,6-8) Toto je jeden z mála (na rozdíl evangelií, kde máme zaznamenáno povolání vícera apošto-lů) záznamů Božího povolání ve SZ. (Přesto je i zde podobné schéma – oslovení Hospodinem a zdráhání se osloveného, dokonce i snaha před Božím posláním utéci, vyvléknout se z tíživé odpovědnosti být hlasatelem Hospodino-vým.)

Nicméně, mladičký Jeremiáš stojí bezbranný proti neodvolatel-nosti Boží výzvy, Božího povolání. Je mladý, v očích nábožen-ských předáků neznamená vůbec nic. Ale Bůh si právě jeho povolal jako proroka a hlasatele, a on - rezignuje: „Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls´mne!“ A důsledek:  Musí jít a hlásat zkázu svého ná-roda a jeruzalémského chrámu. Musí být ohlašovatelem kata-strof, které sám nechápe, kterých se bojí a o kterých, jak jinak, nechtějí jeho bližní ani slyšet. „Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašo-vat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.“ Jeremiáš učiní ještě jeden marný pokus setřást ze sebe těžké břemeno Hospodinova služebníka: „Řekl jsem si, nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“ A Hospodinova reakce: „Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kos-tech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.“  Hospodin „plane ohněm neuhasitelným“, před „žárem jeho lásky“, jeho povolání, nelze uniknout. Koho si Hospodin povolá, tomu nedo-volí kapitulovat, ale také ho nikdy nenechá na holičkách. To si okusili jak starozákonní proroci, tak novozákonní apoštolové, a tak to zakoušejí až doposud všichni autentičtí následovníci; všichni ti bezejmenní povolaní - mučedníci, vyznavači, mniši, kněží … Není snadné být Hospodinovým mluvčím, jeho učední-kem. O několik staletí později, dosvědčí jak je důležité, co víc, podstatné, obětovat se pro Hospodina, pro Boží věc a vyšší hod-noty, ve svém naléhavém apelu sv. Pavel, když ve druhém čtení vybízí své spolubratry ve víře: „Přinášejte sami sebe v oběť ži-vou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba!“

Rovněž evangelium mluví svým způsobem o povolání, o ne-zbytnosti oběti, a to i samého Božího Syna. Minulou neděli jsme v předcházejícím úryvku Matoušova evangelia slyšeli o tom, jak Ježíš vyznamená Petra, který v něm rozpoznal Božího Syna a Mesiáše, prvenstvím mezi apoštoly a předáním vedení pozemské církve ve světě. A nyní, jen o pár vět později, zazní na adresu téhož Petra, velmi tvrdá výtka: „Jdi mi z očí, Satane! Pohoršu-ješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“  Ježíš totiž, po potvrzení skutečnosti, že je skutečně Božím Synem, nastíní svým nejbližším cenu, kterou bude muset Mesiáš – za ně samé, stejně jako za nás všechny – zaplatit: „Syn člověka bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších a velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen!“

Petr, snad mu stouplo jeho „prvenství“ do hlavy, snad jedná pod vlivem náklonnosti k Ježíši, snad je pro něho, jako Žida ne-přijatelné, aby Mesiáš trpěl – si vezme Ježíše stranou a začne mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nesta-ne!“ Pošetilý Petr! Před chvílí se mu dostalo pochvaly za pozná-ní Ježíše, jako Božího Syna a ujištění, že toto nemá ze sebe, ale z Božího ducha. A teď se pro změnu Bohem ohání, když chce, stát jako pouhý člověk, Boží vůli v cestě. Ježíš ho zkropí ledo-vou sprchou a prudkým odmítnutím: „Jdi mi z očí, Satane! Po-horšuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“  To tvé lidské, malé, přízemní, nevidoucí a svéhlavé lidské já mne chce zrazovat od mého poslání. Jsi jako Satan, ten, který tak rád pokouší a svádí z Boží cesty! Jdi mi očí – nestůj přede mnou, ale odstup za mne (za svého Mistra, jdi v mých stopách; ne-stav svoji lidskou vůli před moji=Boží) Po těchto tvrdých slovech se Ježíš obrací ke všem učedníkům (Ježíš vždy jedná přímo, nikdy skrytě, za zády, jak se o to pokoušel Petr) a udělí jim lekci o ceně, která se platí za Boží povolání, poslání, vyvolení. Mnohdy je to dokonce cena nejvyšší: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“

  To je, z lidského hlediska tak nepochopitelná, odměna za výsa-du být Božím hlasatelem, Kristovým následovníkem. Cena sebe sama, cena obětování všech pozemských hodnot a bude-li třeba, i vlastního života. Cena „Nejvyšší lásky“ – „nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo se obětuje svůj život za své přátele!“- je cenou nejvyšší. K této, zdánlivě na hlavu postavené lidské logice, a tak zřejmé Boží vůli, nelze dospět rozumem. Jen vírou, láskou a se-beodevzdáním. (Snad proto tomuto zpohodlnělému světu, který po-strádá ideály a velké vzory, chybí soudobí následovníci. Snad proto zůstává ve „vyspělých“ – a opravdu vyspělých? - spíše zkomercionali-zovaných a duchovně vyčpělých, zemích Ježíš tak sám. V opuštěných svatostáncích a farnostech bez Boha Otce – nanejvýš s bohem statistik, administrativy a bezduchých evangelizačních programů). Následovat Hospodina, následovat Ježíše lze jen jediným způsobem. Plným (ne jen na poloviční úvazek) nasazením; obětováním sebe sama! (Svých představ, předsudků, svého pohodlí a rozhodování si o sobě, a o svém životě.) „Kdo by chtěl svůj život zachránit, (pro sebe), ztratí ho; kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co pro-spěje člověku, když získá celý svět (majetek, slávu, moc), ale ztratí svou duši? Jakou může dát člověk náhradu - protihodnotu, za svou duši?“ Žádnou. Taková totiž neexistuje. (Hodnotu „duše“ nelze vyčíslit, poměřit s žádnou hodnotou tohoto světa. Kdy nám to už konečně dojde!)

A aby nebyla řeč „jen“ o, byť zdánlivých, ztrátách, končí Ježíš dnešní debatu slovy o odměně, o odplatě v nebeské měně: „Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy od-platí každému podle jeho jednání.“ Ježíš „odplatí každému podle jeho jednání“. Ježíš má jiná kritéria odměn, než jsou naše pozemské platy, prebendy a zásluhy. Důležité pro nás je, ono „podle jeho jednání“. To přece znamená, že výši naší „odměny“ na pomyslné nebeské výplatní pásce, do značné míry určujeme my sami. Tady a teď, svým jednáním. Na pozdější reklamace se v nebeském účetnictví nebere ohled. Není proč. Ježíš je totiž nejen nanejvýš milosrdný, ale i také spravedlivý.

Jiří Vojtěch Černý