Ježíš nás nikdy nepřehlédne
Dt 30,10-14
Lk 10,25-37
15. neděle v mezidobí
V dnešních biblických textech nacházíme dvě zásadní výzvy. Nejprve v prvém čtení, které je jakýmsi souhrnem starozákonních přikázání, slyšíme Mojžíše, jak vyzývá: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, obrátíš se k Hospodinu svému Bohu, celým srdcem a celou duší.“
Celým srdcem a celou duší – tzn. nejen povrchně, jen aby se neřeklo, ale do naslouchání Hospodinu zapojit celé své nitro. Ne pouze vnějšími skutky slepě dodržovat Boží přikázání po vzoru zákoníků a farizejů, ale činit tak s nasazením celého života, celého svého bytí. Zapojit celé své srdce a celou duši je možné pouze s nasazením své vůle, svých citů a vůbec, celého svého nitra. Tento příkaz musí jít až na dřeň, až do morku kostí, ne pouze klouzat po povrchu. (Jednání, které není motivováno láskou k Bohu a bližním, je charakteristické nejen pro ony biblické farizeje a zákoníky, ale, ruku na srdce, pro většinu z nás. Žijeme ve svém světě okaté zbožnosti a nevpouštíme do něho nikoho, ani Boha, ani Ježíše.) To zajisté není snadný požadavek – ale není nereálný. Přesně podle slov Mojžíšových: „Tento příkaz není pro tebe nesnadný, a není daleko od tebe. Je to slovo, velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“ Můžeš! Nemusíš, Bůh nikoho k lásce a k životu podle přikázání nenutí, ale stále a vytrvale ukazuje člověku na cestu, po níž má jít. Cestu ne snadnou, co víc, cestu náročnou, ale ne nezdolatelnou. Avšak ke zdolání této cesty je třeba zapojit celé své bytí, všechnu svoji energii a sílu. A také, což v textu není výslovně řečeno, je třeba odhodit své předsudky, motivaci laciné líbivosti i falešnou gloriolu své dokonalosti. Jen člověk čistého srdce, nezištné lásky a hluboké důvěry, může kráčet po cestě, na níž jej zve Hospodin prostřednictvím svých přikázání.
Tuto skutečnost krásně ilustruje evangelní podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ježíš jej říká na základě jemu položené, zásadní otázky: „Co dělat, abych dosáhl věčného života?“ Dosažení věčného života je touhou všech lidí – i přesto, že si tuto touhu neuvědomují či ji dokonce navenek popírají. Přesto touha po nebi, po spáse a životě věčném, dříme v každém člověku, jen je přehlušena povrchními a bezobsažnými touhami tohoto světa, které nám zatemňují horizont věčnosti a pravých, Božích, hodnot.
Dialog se zákoníkem, který předchází známému podobenství „o milosrdném Samaritánovi“ není bez zajímavosti. Zákoník za Ježíšem nepřichází proto, aby se dočkal kýžené odpovědi na otázku: „co dělat, abych dostal věčný život?“ Zákoníkovou motivací není dosáhnout odpovědi, ale, jak řečeno: „dostat Ježíše do úzkých“. A Ježíš, ačkoli dobře prohlédl zákoníkovu lest, mu přesto odpovídá, a to protiotázkou: „Co je psáno v Zákoně. Co tam čteš?“ Teď je řada na tazateli. Ten nemůže odpovědět jinak, než slovy Písma – je přece znalec Zákona. „Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního, jako sám sebe.“ Jinak ani zákoník odpovědět nemohl – jenomže, jak propastná je vzdálenost mezi slovy i činy! (Tehdy, stejně jako dnes.) Ježíš jej nechytá za slovo, naopak, pochválí jej: „Správně jsi řekl“ a přidá výzvu, kterou nelze přeslechnout: „To dělej a budeš žít!“ Rázem se z vyzývavého tazatele stává vyzvaný učedník. „To dělej a budeš žít!“
Zákoník, zaskočený Kristovou odpovědí, cítí potřebu se ospravedlnit; odzbrojen zřejmostí Kristovy výzvy se táže: „A kdo je můj bližní?“ Tou otázkou se jemu i nám dostane krásného podobenství. Podobenství o milosrdenství v praxi, a také o tom, že každý, ano každý člověk, i přes různost vyznání, sociálního postavení a kdoví čeho ještě, je náš bližní.
Jeden člověk – anonymní, zastupující každého z nás, byl oloupen, zbit, ponechán svému osudu, vedoucímu k jisté smrti. Cesta z Jeruzaléma do Jericha je pouze jediná. Vede přes Judskou poušť a každý, kdo chce navštívit jeruzalémský chrám, či prodat své zboží v Jerichu nebo ještě výše na sever, musí touto cestou jít. Prvý, kdo narazí na polomrtvého je kněz. Muž Božího slova – toho slova, které hlásá milosrdenství a muž Zákona, který přikazuje poskytnout pomoc bližnímu. Jenomže. On má své důležité poslání. Stoupá do Jeruzaléma, aby se mohl zúčastnit chrámové bohoslužby, a nemá přece čas, aby se zdržoval s kdejakým, no kdoví, co je vlastně zač. Lépe je ho obejít, aby mne neviděl, aby mne nezdržel. Mine potřebného a jde sloužit Bohu. Bohu, který nečeká na oběti zápalné a přímluvné, ale který čeká právě v onom potřebném na lidskou účast, pomoc a podporu. U kněze, svého služebníka, se jí však nedočká. On přeci slouží svému Bohu, tomu, který sídlí v chrámu z kamene a ne v lidských duších.
I další poutník se ubožákovi vyhne. Je přeci levita, Boží vyvolený, a stykem s krví by se kulticky znesvětil. Kultovní čistota je nad čistotou srdce, to přeci musí každý pochopit! A pak, může si za to sám. Vždyť každý ví, jak je cesta nebezpečná, neměl chodit sám… Svědomí je obelháno a cesta vpřed je volná. Vzhůru do Jeruzaléma. Vzhůru do chrámu. Vzhůru ke kultu, znesvěcenému pýchou a sobectvím. Dva Židé, dva Boží profesionálové jdou kolem tohoto ubožáka, ale namísto pomoci jej raději obejdou. Je pro ně jen překážkou na jejich cestě, nevidí, nechtějí vidět jeho rány. Teprve třetí, Židy pohrdaný Samaritán, pohan, má v srdci místo pro druhého člověka. Jistě i on spěchá (kdo by nespěchal); i on by si mohl uchlácholit své svědomí, nadto - postižený je Žid, a od Žida nemůže Samařan očekávat nic dobrého, natož vděčnost. Ale Samařan má to, co druzí postrádají. Soucit. Lítost. Dobré srdce. Zastaví se, skloní se k němu. Vidí jeho rány. Nehledí na sebe, ale vidí, že potřebuje pomoci. Poskytne mu, dnes bychom řekli, první pomoc. Pak jej polomrtvého naloží na svého mezka. To znamená, že sám musí jít pěšky. Ztrácí čas i síly. A nejen to. V hostinci se o něho stará, a když už nemůže déle otálet, zaplatí hostinskému slušný peníz za péči o něj. To je skutek pravého milosrdenství! Pro druhého zapomínat na sebe. Obětovat svůj čas, peníze, námahu. Nezavírat oči nad potřebným. Nenechat se svázat předsudky, nehledět na druhé z výšky svého zdraví, postavení, moci atd., ale nabídnout pomoc. Neočekávat odplatu ani vděčnost, natož zavázanost. Prostě mít dobré, milosrdné srdce. Tak jako Ježíš. On nehleděl na sebe, sestoupil od Otce do prachu našich cest a šel s námi (a stále jde) jako poutník. Jako přítel. I on byl svými současníky pohrdaný, odsuzovaný. I on se k druhým skláněl se soucitem a lítostí. Přišel, aby uzdravil, obvázal naše rány. Aby nám vrátil ztracené zdraví nejen těla, ale především duše.
Mnozí biblisté soudí, že toto podobenství je vlastně autobiografií samého Ježíše. Do postavy Samaritána promítá sám sebe. Vždyť on, protože má s námi soucit, obětuje vše co má, aby nás zachránil, aby nás navrátil k životu. Je-li však Kristus oním Samaritánem, pak jsme my všichni oním ubožákem v prachu cesty. Oloupení ďáblem o svoji čistotu a čest; krvácející z tolika nesčetných ran vlastních hříchů, ponecháni napospas necitelnosti a nezájmu druhých.
Ježíš nás nikdy nepřehlédne. Nepůjde kolem nás, bez zájmu a soucitu. Ale také, na to nezapomínejme: On jediný má právo říci na naši adresu: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Jiří Vojtěch Černý
