Ježíš o nás a pro nás

Gn 3,9-15

Mk 3,20-35

10. neděle v mezidobí

Mluví-li dnes někdo o ďáblu, dostane se mu zpravidla negativní reakce. Je-li věřící, pak jej mají ostatní za náboženského fanatika (a pozornost vzbudí leda tehdy, mluví-li o vymýtání ďábla, nebo ďábelských, magických praktikách.)  Mluví-li o ďáblu nevěřící, pak buď pošimrá zvídavost (neznámé, nadto zahalené tajemnem, budí pozornost), nebo je rovnou pokládán za praštěného či choromyslného. Ať tak, či onak, toto slovo se dnes nenosí, nehodí se do našeho slovníku; existenci ďábla, satana, zlého ducha jsme jakoby popřeli, nebo, jako protipól, existuje menšina extrémistů, kteří jej vidí úplně všude a za vším. (O satanských sektách mluvit nehodlám).

V dnešním prvém čtení, hned ze začátku lidské existence, v knize Genesis, je dnes popsán jeho „vydařený“ kousek, (jehož důsledky neseme doposud); v evangeliu je Ježíš napadán ze „spolupráce“ se satanem. (Připomíná-li vám to sousloví „spolupráce s StB“, pak jde o podobnost nikoli náhodnou). Ježíš je dokonce, a to naprosto nesmyslně, napaden, že „vyhání zlé duchy s pomocí ďáblovou“.  Ježíš se nehájí, a ani nemusí – toto tvrzení je tak absurdní, že stačí na tuto kontradikci poukázat. Řecké slovo dia-ballein, znamená v češtině roz-dělení. A od tohoto slova máme v našem jazyce výraz ďábel. Vychází ze stejného slova, jako ono řecké diaballein; (kupř. ve slovenském diabol, tuto podobnost ještě lépe slyšíme). Z původu tohoto slova poznáváme hlavní charakteristiku ďábla, totiž, že působí rozdělení. Dokáže rozdělit národy, rodiny, partnery …

Proti Kristu se staví zákoníci (reprezentují učence, teology) a farizeové (společenská náboženská elita) se snahou jej zdiskreditovat a oslabit jeho popularitu. Nezpochybnitelný účinek Kristových zázračných činů se snaží zdůvodnit tím, že je připisují nikoli Kristu, ale Belzebubovi. „Učitelé zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: „Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ (Belzebub - hebrejsky ba´al zevuv, je označení démona.) Kristovi oponenti nedělají koneckonců nic tak zvláštního; neduhem, nazývaným žárlivost a nepřejícnost, trpíme my všichni, a tak to, na co sami nemáme, snižujeme tím, že to jednoduše zesměšníme, pohaníme a popliveme. Ježíš se proti jejich nařčení nebrání, ale odpoví jim podobenstvím, které zřetelně vyjadřuje absurditu jejich nařčení. „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království (království duchů, démonů) v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec.“

Na rozdíl od zákoníků, užívajících pojem belzebub, užívá Ježíš výrazu satan. Satan – zde ekvivalent ďábla, jinde rozlišován. (V abrahámovských náboženstvích bytost, která svádí čka k hříchu a lži. Představuje padlého anděla, který se vzbouřil proti Bohu; později, vlivem zoroastrismu, se ďábel stal zlovolnou bytostí, jenž bojuje proti Bohu. V pozdních výkladech je Satan ztotožňován s hadem, který svedl v zahradě čka proti Bohu.)

Příběh Evy a Adama v ráji je dostatečně znám. Ne tak ale dostatečně pochopen. Zůstaneme-li jen u symbolů: had – jablko - žádostivost – vina – trest, sami se ochudíme o hloubku této biblické eseje o porušení rovnováhy, poničení rajské harmonie, a důsledcích lidské naivity a svévole. Těch sedm veršů z knihy Genesis (zrod, vznik, zrození) by vydalo na celou knihu (a ona také nejedna byla napsána). Tak jenom ve stručnosti. Jde o pradávnou snahu vypořádat se se skutečností zla, viny, hříchu. Bůh stvořil všechno, co jest („a bylo to dobré …“) člověka - adam není vlastní jméno, ale výraz pro člověka, (h´adam, půda, humus, homos) jako vrchol Božího stvořitelského díla. Usadil jej v zahradě – eden= stav harmonie, vyplývající ze spojení s Bohem. Strom – u kanaánských, původních obyvatel životní princip nesmrtelnosti. Strom poznání – znamení Boží vševědoucnost (na tu nemá člověk ani právo, ani schopnost). Had – Evin dialog s hadem (opět téma přesahující možnost homilie) ukazuje na to, co je na hadu ďábelského - manipulace s fakty, zamlžování a překrucování Božích výroků, podbízivost. Eva – (živa, ta, jež dává život, žena) neprohlédne, že je objektem ďábelské manipulace.

Dnešní úryvek není popisem prvého hříchu, (o tom verše předchozí - Gn 3,1-7) ale toho, co bezprostředně následovalo po hříchu. Člověk si uvědomuje svoji nahotu (nikoli pouze fyzickou, ale i duchovní obnaženost, morální prázdnotu) a snaží se ji skrýt. Bere listy fíkovníku (opět symbol: fíkovník byl považován za strom obývaný démony – když Bůh odebírá prvnímu páru fíkové listy a nahrazuje je suknicí, jakoby jej vymaňoval z jeho moci). Člověk se před Bohem, Stvořitelem skrývá – porušuje svůj, dosud bezprostřední, vztah k němu. Ale Bůh jej hledá. „Kde jsi?“

Bůh touží po blízkosti člověka (a člověk, nejenom Adam, před ním utíká). To je možná ten největší důsledek hříchu: ztráta bezprostředního setkávání se s Bohem, narušení vztahu mezi Otcem a námi. Nadále už lidstvo nespatří Boží tvář. Bůh dává člověku možnost návratu, ten však, odhalen ve svém selhání se k němu s lítostí nepřizná, ale hledá viníky, na něž by přenesl svůj hřích. (Tak časté schéma našeho jednání – transpozice hříchu na druhé …) „Žena mi dala, had mne svedl“ – člověk dokonce nepřímo viní i Boha – ta „žena, kterou tys mi dal“! (Téma pro naše rozjímání a zpytování svědomí.) Poté už následuje Boží soud: Had je zlořečený; žena bude platit za okušení rozkoše a touhy po muži bolestí při porodech; muž za své mlčení, nerozhodnost, spoluvinu zaplatí povinností péče o rodinu, potomstvo, tvrdou prací s prokletou, kamenitou, tvrdou zemí, aby v potu vydobyl obživu pro ty, jimž odteď musí nahradit Boží ochranu, které se svým selhání dobrovolně zřekl.

Jen na závěr – Bůh mluví s člověkem i s ženou, s kým nemluví je had – ďábel. Jakoby tím chtěl i nám říci: nemluvte s ďáblem, nekoketujte se zlem; nesnažte se přemoci zlo – je silnější než vy. Držte se Boha.

To je ostatně totéž, co svým jednáním naznačuje i Ježíš v evangeliích. Pokaždé zlo umlčí, nepřipustí žádný, sebemenší dialog. V Kafarnaum: „vyjdi z něho“, „Mlč!“ Na poušti: „Je psáno“, „Jdi mi z cesty!“ atd., atd.

Dnes je také v evangeliu řeč o Zlém duchu. V jiném smyslu. Je – a to je neodpustitelné – zaměňován s Duchem svatým. Ježíš koná své divy a zázraky v duchu pravdy, lásky. Mocí svatého Ducha. A zde je mu podsouváno, že tak činí v moci Belzebuba, Zlého ducha. Proti tomu je nutno se ohradit, tady nelze mlčet. Ježíš se nehájí. Ale rovnou – podobně jako Bůh v ráji, vynese soud. „Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky.“

Naopak, odpuštění dojdou ti, kdo se budou držet Boží vůle; kdo budou vědomě spolupracovat s Duchem svatým. Takoví jsou jeho blízcí, dokonce bližší, než vlastní matka a příbuzní. Koneckonců – jsme děti svých pozemských rodičů a jim povinováni úctou a poslušností. Ale jsme především Boží děti a Bohu, svému Otci v nebesích, svému Stvořiteli, jsme povinováni láskou, poslušností, vděčností. Čtvrté přikázání, definující vztah k rodičům je podřízeno a vázáno na prvé přikázání – přikázání víry, poslušnosti a lásky k Bohu. „Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“  A toto říká Ježíš i o nás a pro nás!

Jiří Vojtěch Černý