Ježíš stále vyhlíží na křižovatkách našich cest; on nás hledá...
Mdr 11,22-12,2
Lk 19,1-10
31. neděle v mezidobí
Začnu nejprve připomenutím slov z knihy Moudrosti, slov, která jsou vpravdě úchvatná: „Pane, celý svět je před Tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem. Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal...“ Nádherná slova. Už jenom ona sama by nám měla stačit k neustálému děkování a k chvále Boží. A nejen to, také ke zpytování svědomí. Bůh je ten, kdo miluje člověka, kdo s ním má soucit. Kdo ho, stejně jako celý svět v němž žije, stvořil. Bůh je dokonalý tvůrce, zanechal nám umělecké dílo nejvyšší hodnoty, jehož vrcholem je živý člověk. Bůh nemůže nemilovat člověka, dílo svých rukou a svého ducha. Bůh má pro člověka slabost, co víc, dokonce jakoby měl zvláštní slabost právě pro ty, kdo jsou nejslabšími a také největšími hříšníky.
A o Boží lásce a milosrdenství k jednomu, nepochybně velkému, hříšníkovi, je i dnešní evangelium. Je o celníku Zacheovi a jeho setkání s Ježíšem. Zkusme se teď společně přenést do Jericha před 2 tisíci lety. Mezi lidem se rozkřiklo – „rabbi z Nazareta, Ježíš, tudy bude procházet!“ A lidé, jak jim velí zvědavost, (nikoli víra - v tom se od jerišských nelišíme), se sbíhají. Jaký je ten zvláštní Galilejec, o němž toho už tolik slyšeli? Ten, který koná divy a zázraky. Dokonce i mrtvé křísí...
Také Zacheus je zvědavý. Ale, je soudný. Je si vědom toho, že je celník, dokonce vrchní celník; že je zloděj, opovrhovaný a nenáviděný. Ti, kdo jej znají, (a kdo by ho neznal!) ti mu místo vpředu u cesty neuvolní - a on je malý. Vzadu neuvidí. A tolik by vidět chtěl! Zacheus však není hloupý, je vynalézavý. Poradí si se svou malou postavou i se svou špatnou pověstí. Popoběhne dopředu a vyleze na strom nad rozcestím, kudy Ježíš musí jít, aby jej viděl a současně, aby jeho samého větve a listí schovaly, takže nebude na očích. Uvelebí se na větvi a je nejspíš spokojený sám se sebou - zase na své blízké vyzrál. Jako už tolikrát...
A už se blíží Ježíš. Jde, nevšímá si těch zvědavých kolem něho, ale zastaví se právě pod stromem, na němž se, teď už doslova, krčí, Zacheus. A zazní slovo, které změní Zacheův život, slovo, které jej vytrhne z jeho bezpečné výšiny a postaví jej do prachu cesty - tváří tvář Ježíši. „Zachee, pojď rychle dolů...!“ To slovo je tak silné, že Zachea doslova stáhne ze stromu. Dav kolem zmlkne, dav spravedlivých možná očekává z Kristových úst soud nad tímto veřejným hříšníkem – (a s jakým zadostiučiněním by jej slyšeli!). Zacheus však namísto tvrdých slov odsouzení slyší z úst Ježíše přátelské slovo, slovo pozvání. „Dnes MUSÍM zůstat v tvém domě.“
MUSÍM! Cožpak Bůh něco musí?! (Musí být Ježíš hostem u Zachea? Nemusí, on CHCE!) To Zacheus NEMŮŽE být bez Ježíšova pozvání. Zdánlivě se pozval Ježíš na večeři, ve skutečnosti je pozván Zacheus k hostině Boží, k spáse a odpuštění.
Ti okolo, zaslepeni svou spravedlností, to tak nevnímají, jsou nejspíš dokonce pohoršeni. Copak není kolem dost vážených a zbožných mužů, kteří by Ježíše rádi přijali do svého domu? Ježíš však nepřišel pro ty „spravedlivé“, on MUSÍ k Zacheovi - aby jej uzdravil, aby ho zachránil. A Zacheus to ví. A ví, že nemůže slovo Božího pozvání nechat bez odpovědi: „Všechno napravím, polovici svého majetku dám chudým a koho jsem ošidil, tomu odplatím čtyřnásobně!“ Víte, co to znamená? Že v jednom jediném okamžiku se, možná nejbohatší člověk v Jerichu, stane chudákem, ale získá to největší možné bohatství. ODPUŠTĚNÍ, LÁSKU, SPÁSU. A Ježíš to dotvrdí slovy: „DNES přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Jako bychom v onom DNES zaslechli Kristovo slovo na kříži: „Pravím ti, DNES budeš se mnou v ráji...“)
Dovedu si živě představit, jak všichni ti kolem jsou roztrpčení. Nedočkali se satisfakce, Ježíš nedal za pravdu jejich spravedlnosti, neocenil jejich zásluhy. Žádný z nich, kteří jsou přece tak dobří, tak zbožní a spravedliví, nezaslechl slovo Ježíšovo, jen ten největší lump a zloděj. Tak ho vidí oni - povýšení. Zacheus, který slezl z výšky na zem, vidí do očí Kristu a vidí v nich sám sebe – milovaného Božího syna, kterému bylo odpuštěno. Ti okolo, i když stojí na zemi, jsou velcí a vysocí ve svých očích. Ve svém postoji spravedlnosti a své svatosti se povýšili, a tím se nemohou setkat s pohledem Ježíše. A nemohou v jeho očích vidět svůj obraz. Kolik je tu paradoxů: Zacheus slezl a tím byl povýšen; ti okolo, kteří sice nikam nelezli, a nad Zachea a druhé se povyšovali, ti byli poníženi. Sami se odsoudili svým postojem. Trest, který tolik přáli Zacheovi, přivolali sami na sebe. (Naplnili tak ono známé slovo Kristovo:„Kdo se povyšuje, bude ponížen.“) Pro svou nepřejícnost, pro svou pýchu, pro svou spokojenost sami se sebou. A teď, namísto aby se radovali nad záchranou hříšníka, reptají, což v souvislostech Písma znamená, že se staví vůči Božímu jednání. Nerozumí a dávají to najevo. Boží vůle zachraňovat i ty nejposlednější, znovu a znovu naráží na nepochopení lidí! Tenkrát, stejně jako dnes. A příčina? Tvrdost našich srdcí. A také určitá zjednodušená schémata, která si o druhých vytváříme, tehdy např.: celník = hříšník. Tyto generalizace, toto naše škatulkování, je příšerně nepravdivé a nespravedlivé. Ježíš mu, narozdíl od jerišských a na rozdíl od nás, nepodléhá. Zve nás všechny bez rozdílu, abychom už konečně slezli ze svých, rádoby spravedlivých výšin, a téměř se nám vnucuje, prosí nás, abychom ho už k sobě pozvali. „Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo!“
Kéž by plodem dnešní bohoslužby slova, byl výron díků na adresu Ježíšovu, něco jako: „Pane děkuji Ti, že jsi mě - nás, přišel hledat a zachránit. Vždyť nechybí, nechybělo mnoho, a málem už jsem - už jsme, ve své pýše zahynuli...“ Snesme se už konečně ze svých rádobyspravedlivých výšin a postavme se, tak říkajíc, oběma nohama na zem. A pohleďme PRAVDĚ (Ježíš je přece PRAVDA, sám se tak nazývá) do očí. Najdeme tam bezpodmínečné přijetí, lásku a odpuštění – tak silné, že nám žádná vnější síla a zákon už nebude moci bránit v tom, abychom my sami chtěli zahladit své hříchy, vyrovnat své dluhy, prosit za odpuštění a hlavně: také sami druhým odpouštět. Ježíš, obrazně řečeno, stále kráčí kolem nás a stále jakoby říká: „Pojď za mnou, chci být hostem v tvém domě, pod tvou střechou. Nezdráhejme se, pro naše bláhové, lidské a přízemní předsudky, na jeho slovo pozvání odpovědět. On nás, trpělivý a pokorný, stále vyhlíží na křižovatkách našich cest; on nás hledá, schovávající se za naší bezzubou, lidskou spravedlností.
Jiří Vojtěch Černý
