Ježíš ukazuje na povrchnost světských hodnot
Jer 17,5-8
Lk 6,17-26
6. neděle v mezidobí
Dnešní texty Písma nemohou snad nikoho nechat lhostejnými. Jsou neseny volbou – a to zásadní - pro život nebo smrt. Prakticky: pro podřízení se Bohu nebo volbu života podle svého, bez Boha či dokonce proti Bohu.
Jeremiáš předkládá svým současníkům volbu: buď zůstat v Jeruzalémě s důvěrou v Hospodinovu pomoc, nebo se spolehnout na vlastní síly a pomoc spojenců, což v důsledku obnáší zříci se Hospodina. Svá slova prokládá příkladem tak zřejmým: buď být silným stromem s kořeny u vodních proudů, který přináší ovoce, nebo sušinou v bezvodé pustině. Jeremiáš nadto používá silných slov – prokletý či požehnaný člověk. (V dobové mentalitě byl prokletým ten, kdo nedodržel smlouvu – a Judejci smlouvu věrnosti Hospodinu neustále porušovali). Jak víme z historie, Jeremiáš své posluchače nepřesvědčil. Namísto prorokových slov dali přednost lžiprorokům a zemřeli v zajetí v cizině.
Poté, jakoby unisono s Jeremiášem, žalmista tvrdí: „Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.“ I on používá příkladu stromu: „Podobá se stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne, daří se mu vše, co koná.“ Zatímco bezbožní „jsou jak plevy rozváté větrem.“
Ve druhém čtení si apoštol Pavel si pohrává s myšlenkou, jaký by měl život křesťana smysl, kdyby Kristus nevstal z mrtvých, kdyby nebyl vzkříšen. (Jak tvrdí někteří odpadlí Korinťané.) Vcelku logicky dochází k tomu, že bez Zmrtvýchvstalého Krista by naše víra a naděje ztratily smysl a s nimi i celý náš život.
Vrcholem dnešních textů je evangelium o blahoslavených. Je však jiné, než jaké známe od Matouše. Rozdíl není pouze mezi tím, že u Matouše Kristus káže na hoře (odtud tzv. Horské kázání) a u Lukáše na rovině pod horou. U Matouše máme osmero blahoslavenství, které činí blaženými, šťastnými ty kteří jsou: chudí v duchu, plačící, tišší, hladovějící a žíznící – nikoli po chlebu a vodě, ale po spravedlnosti. Dále milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje a nakonec pronásledovaní a tupení. Matouš všem těmto blahoslaveným nabízí odměnu v podobě plnosti života v Božím království. U Lukáše je namísto Matoušova osmera, pouze čtvero blahoslavenství, ale doplněné důsledkem jejich protikladu – oním, až děsivým: „běda!“
Dnešní úryvek začíná konstatováním, že „Ježíš sestoupil z hory.“ Pakliže „sestoupil“, je zřejmé, že předtím musel „vystoupit“. Vystoupit na horu, setrvávat na hoře – v Písmu (i v duchovním životě) zpravidla znamená být blíže nebi a v samotě hory se moci setkat s Bohem. Víme rovněž, že si Ježíš předtím, na hoře, po celonoční modlitbě, vyvolil svých Dvanáct nejbližších učedníků. (Lk 6,12-17) Nyní sestupuje s hory, aby přednesl svůj „program Božího království v životě Božího učedníka“ –„blahoslavenství“. (Snad bychom mohli Ježíše s trochou nadsázky přirovnat k Mojžíšovi, který rovněž po samotě strávené s Hospodinem na hoře Sinaj, přináší lidu Boží program, Boží zákon života – Desatero.) Jenomže. Kristova blahoslavenství jsou tak zvláštní, plná protikladů a paradoxů. Nesrovnatelná s tím, co nabízí tento svět svým úspěšným. Kristova blahoslavenství vyzdvihují vše, čím tento svět pohrdá; vše, co stojí v protikladu s tím, na čem svět staví. Chce se topit v přepychu a bohatství – a Ježíš blahoslaví chudobu; chce si užívat a Ježíš mluví o hladových; chce se bavit, a Ježíš velebí plačící. Svět touží po úspěchu, popularitě, staví na výkonu a zde jsou vyzdvihováni vysmívaní, pomlouvaní, tupení. Svět vyzdvihuje výkonné, bezcitné, a Ježíš mluví k zástupu ubožáků, k chátře neúspěšných. Mluví k nim o nich – a také o sobě. Vždyť tato blahoslavenství jsou i jeho životním programem. A pro ty povýšené, bohaté, syté, úspěšné a vysmáté, má naopak svá „běda!“ Běda – protože vy už máte své nebeské konto vybrané – prošustrovali jste jej tady v honbě za bezohledným úspěchem; v požitkářství, v laciné zábavě za drahé peníze; v potlesku klaky úspěšných … opravdu úspěšných? Jak relativní jsou hodnoty tohoto světa! Ježíš nabízí odměnu všem hladovým, bezprizorním, vysmívaným outsiderům a pro ty přesycené, vysmáté, pochlebované, má namísto uznání své běda! Běda, protože jste si už vybrali své potěšení. Už jste si užili své na úkor druhých; svou lehkovážností, sobectvím a nezodpovědností jste si vybrali svůj podíl na zemi ve světské měně a vaše nebeské konto zeje prázdnotou.
Ježíš není levičák, který by velebil sociální bídu a kochal se pláčem bezmocných. Ježíš ukazuje na povrchnost světských hodnot, na pochybnost našich falešných jistot a pomýlenost našich priorit. Ukazuje nám, že život, jakkoli těžký, ale prožitý naplno a pro druhé; život ve víře, naději a lásce, má, i přes obtíže, utrpení a bolesti smysl a směřuje do Božího království. A ono strašidelné „Běda!“ by pro nás mělo být výstražným červeným světlem na křižovatkách našich cest a stopkou na slepých cestách našeho života.
Jiří Vojtěch Černý
