Jsem za tuto zkušenost vděčná
Každý rok se u nás, stejně jako i v jiných městech koná Tříkrálová sbírka pro Charitu. Spolupracuje na ní farnost, charita i skauti a gymnázium. Bývá však nouze o zletilé "doprovazeče", kteří musí chodit s každou skupinkou králů. Mám mezi chariťáky dost přátel, a tak ve mně dozrával pocit, že bych také měla pomoci. Ale ostýchala jsem se, bála jsem se toho. Vloni jsem se odhodlala dodatečně přihlásit jako náhradník, ale nebylo potřeba zaskakovat.
Letos jsem ještě více sebrala odvahu a o trochu dříve se přihlásila jako možný vedoucí skupinky, bude- li třeba. A letos bylo a tím nastala moje tříkrálová premiéra. Byla jsem z toho dost nervózní, měla jsem obavy z toho, jak budou lidé reagovat a také, jak si budu rozumět se svou skupinkou. Zároveň jsem se trochu i těšila na nové zážitky, na setkání s lidmi. Dostala jsem na povel 3 děvčata kolem dvanácti let, kamarádky ze skauta, z nichž jednu jsem znala jako dceru mých přátel z kostela. Důvěru do žil mi vlilo sdělení její maminky, že dceru potěšilo, že s nimi budu chodit. A také slova našeho pana ředitele charity, že více než o vybrané peníze jde o setkání s lidmi a přinášení požehnání pro jejich domovy. Posíleny požehnáním pana kaplana jsme vyrazily do našeho rajónu.
Zpočátku jsme píseň My tři králové doprovázely i na flétnu, ale bylo to na zpívání moc vysoko, a tak jsme pak raději jen zpívaly. Humorné na tom bylo, že sólovou sloku A já černej vystupuju "zpívala" jediná z nás, pro níž není zpěv její silnou stránkou, ale byla namaskovaná na černého krále. Tak jsme se při té sloce vždy všichni nejvíc usmívali. Z lidí, kteří nám otevřeli, byla většina velmi příjemných. Překvapili mne tím, že mnozí říkali, že se na návštěvu tří králů těšili, že dávali pozor, aby nás nepromeškali... Rodiče vždy doběhli pro děti, které si vyslechly naše zpívání a většinou měli lidé zájem o požehnání domu K+M+B, které jsme jim křídou psali na dveře. Kromě příspěvků do kasičky někdy přidávali i drobné sladkosti pro koledníky. Snažila jsem se sledovat náladu a pocity svých královen, aby nestrádaly hladem, zimou nebo přílišnou únavou. Děvčata jsem si moc oblíbila a mám pocit, že jsme si docela rozuměly a vícekrát jsem se jejich reakcemi i dobře pobavila. Když už bylo vidět, že jsou unavené, zavolaly jsme si odvoz na charitní shromaždiště koledníků, kde jsme odevzdaly kasičku, dostaly teplé jídlo a pití a mohli jsme si navzájem sdělovat své dojmy z koledování.
A jak to shrnout? Jsem za tuto zkušenost vděčná, jsem vděčná za krásná setkání s dosud neznámými lidmi, za legraci s mou skupinkou. Bylo zde velké množství dojmů, převážně kladných. Zároveň to pro mne přeci jen bylo dost velké vypětí, hlavně asi psychické, které jsem si v tu chvíli tolik neuvědomovala, ale následně po příchodu domů jsem byla tak unavená, že jsem zbytek odpoledne jen proležela a nebyla schopná žádné akce. A za rok?Snad zase seberu odvahu a když bude potřeba, vyrazíme koledovat. Třeba už by všichni nebyli pro mne tak neznámí...
Marie Otradovcová
