Jsme lidmi naděje

Sk 1,1-11

Ef 4,1-13

Nanebevstoupení Páně

Slova úvodní modlitby (a je naší chybou, že ji často nevnímáme) shrnují to zásadní, oč o slavnosti Nanebevstoupení jde. Totiž – že vzkříšený Ježíš vstoupil na nebesa – a tím tamtéž povýšil i celé lidstvo. Tato skutečnost je pro nás radostí. Je nadějí, že díky svému spojení s ním – jak jinak, než křtem – budeme jednou i my spolu s ním v jeho – a v jaké jiné, než nebeské - slávě!

Tolik úvodní modlitba, ale nyní krok za krokem sledujme tuto zásadní událost naší spásy, spolu s Písmem svatým.

Precizní evangelista, sv. Lukáš, nám ve Skutcích apoštolů nabízí popis, dá-li se to tak říci, nejen této skutečnosti (upřímně řečeno, dost těžko popsatelné), ale i toho, o jí bezprostředně přecházelo.

Nejdůležitější a zásadní je skutečností je samozřejmě Kristovo vzkříšení. To je stěžejní událost, na níž stojí celé křesťanství, naše víra, celá velikonoční doba i dnešní událost.

Po nezvratných důkazech, že Kristus, Boží Syn je živý, přítomný uprostřed apoštolů, kterým se po 40 dní (číslo 40, číslo proměny) po svém Vzkříšení zjevoval a jimž uděloval, obrazně řečeno, první exercicie v dějinách – dával jim poučení o Božím království; vyzýval je nejenom k následování, ale zejména ke zvěstování zjeveného a bezprostředně před Nanebevstoupením i příkaz, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na „Otcovo zaslíbení“. Dokonce jim je i výslovně přibližuje: „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní“.

O tom, jak byli apoštolové stále ještě uzavřeni do svého pozemského vnímání svědčí jejich dotaz: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ Stále očekávají krále v duchu tohoto světa, svrchovaného panovníka a osvoboditele (jak jinak, než vojenskou silou) od vnějších nepřátel a stavitele pozemských královských chrámů – ještě stále nejsou sto pochopit, že Boží království je už mezi nimi; že On, Ježíš Kristus, je Nejvyšším králem a Veleknězem a že „jeho království není z tohoto světa“. Kristova odpověď: „Není vaší věcí vědět kdy a jak“ – ale: „zanedlouho na vás sestoupí Duch svatý a ten vám dá sílu a moc i poznání; tento Božský Učitel a Utěšitel vás naučí všemu a vyzbrojí vás duchovní mocí, abyste byli mými svědky“. A nejenom zde, v Jeruzalémě, ani pouze v Judsku a sousedním Samařsku, ale „abyste se stali mými hlasateli, mými svědky až a samý konec země.“

V evangeliu, které následuje po prvém čtení (ale chronologicky je předchází), zmiňuje evangelista Matouš, že: „učedníci se Ježíšovi klaněli, přesto však měli pochybnosti“. Konec pochybnostem, nevyřčeným otázkám udělá sám Ježíš, když je ujistí, že „On sám bude s nimi (a také s námi) po všechny dny, až do konce světa.“ 

Že jde o přebývání duchovní, nikoli skutečné, je zřejmé hned vzápětí, kde „je před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí …“

Nesnažme se vysvětlit ono tajemné „vyzdvižení“; „oblak, který je symbolem Božím – jej zastínil a vzal jim jej z očí“. Ježíš, obrazně řečeno, „odkládá“ poslední znamení své lidské přirozenosti a láme pouta zemské přitažlivosti, aby byl už navždy tím, kým byl od počátku – Bohem. Božím slovem, které na sebe, pro nás a pro naši spásu, vzalo na určitý čas lidskou přirozenost. Nyní vystupuje ke svému a našemu Otci – avšak s neodvolatelným pozváním pro nás – což by bez jeho „sestoupení v čase a lidské přirozenosti“, nebylo možné. Nenechává nás opuštěnými sirotky – duchovně je s námi stále přítomen.  A velikonoční příběh ještě pokračuje – za deset dní se odehraje další klíčová, zlomová událost. Třetí Božská Osoba viditelně (a slyšitelně) sestoupí, aby vyzbrojila apoštoly a jejich následovníky mocí, silou, poznáním, dary, charismaty a také odvahou naplnit Kristovo poslání: „být jeho svědky až na konec země“.

Evangelista Lukáš Nanebevstoupením završuje své evangelium a současně jím otevírá Skutky apoštolské, které jsou jakousi kronikou prvé církve. O několik desetiletí později největší z apoštolů, sv. Pavel, bude psát své listy křesťanským obcím a brilantním způsobem jim přiblíží křesťanské učení. A samozřejmě jeho ústřední skutečnost: Vzkříšení z mrtvých a také Nanebevstoupení – dnes v listě efezské obci píše: „Bůh, náš Otec, vzkřísil svého Syna z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly a panstva“ – a všechno nebeské i pozemské, minulé i budoucí „podřídil pod jeho nohy“ - což neznamená nic jiného, než že Ježíš je Pánem všeho stvoření, viditelného i neviditelného. A jako svrchovaný Pán je všeho hlavou – pro nás křesťany hlavou svého pozemského těla, tj. církve. Ona je pozemským nástrojem jeho spásy. Ona je pro nás pozemskou matkou a cestou ke spáse. Poslední slovo má však Ježíš. A my? Opravdu nejsme sirotky, máme pozemskou matku v církvi a nebeskou v Panně Marii. Máme Přímluvce a Utěšitele v Duchu sv., stále vanoucím uprostřed nás, stejně tak učitele v evangelistech a církevních Otcích.

Nejsme sirotky, nejsme opuštěni. Nejsme zapomenuti. (I když se tak v životě můžeme mnohdy cítit.) I když se nám zdá, že Bůh mlčí a Duch sv. dříme v bezvětří. Když lidsky vnímáme slabost služebníků církve. A také, i když: „Ďábel obchází jak řvoucí lev a hledá, koho by pohltil …“ (1 Pt 5,8) nejsme sami. Ne, nejsme bezmocní. Jsme Kristovi! Jsme lidmi naděje. Jsme vykoupenými Božími dětmi. Jsme pozváni naším Pánem a Spasitelem do nebeské slávy.

Jiří Vojtěch Černý