Jsme povoláni k životu skrze křest a své obrácení

1 Král 17,17-24

Gal 1,11-19

Lk 7,11-17

10. neděle v mezidobí

Podobnost, či lépe, souvislost mezi prvým čtením a evangeliem je zcela zřejmá: jedinému vdovinu synu je zázračně navrácen život, a to prostřednictvím Božího proroka, co víc, v evangeliu prostřednictvím samého Božího syna. Zůstat však jen u této podobnosti, by bylo málo. Slova Písma nám sdělují mnohem více, než biblický příběh o navrácení mladého a jediného syna jeho matce. Zde jde o smrt přemoženou vírou a soucitem; o Boží lásku, která překračuje hranice smrti a dává nový život.

Nejprve prorok Eliáš v prvém čtení. Byl, pravda, jedním z předchůdců Krista a jeho předobrazem, ale co ona vdova? Sarepťanka, pohanka, která uvěřila v moc Božího proroka Eliáše a prokázala mu nejednu dobrou službu; uvěřila v nemožné, když mu nabídla poslední sousto a nyní vnímá smrt svého syna za jakýsi trest, že poskytla onomu židovskému proroku dobrodiní. Naštěstí, přesně podle Boží režie, přichází prorok Eliáš v pravý čas a nejenže podá důkaz své moci: „teď opravdu vím, že jsi Boží prorok“, ale především: vrátí této dobré ženě to nejcennější co má, co může matka vůbec mít – její dítě.

Podobně učiní i Boží Syn, Ježíš, když, opět v pravý čas, zavítá se svými učedníky do vesničky Naim. Na márách vynášejí jediného syna jedné bezejmenné vdovy, ale, jen pro ilustraci a přiblížení: ta žena byla vdovou a syn, to bylo nejen a především její jediné dítě, ale také záruka jejího živobytí, její budoucnosti. (Tenkrát ještě platilo, že se děti staraly o rodiče, a vdovy neměly žádné sociální jistoty, mohly spoléhat jen na své děti – být tehdy ženou bez dětí a muže, se téměř rovnalo rozsudku smrti hladem.) Ona nebohá matka ztrácí v tu chvíli mnohem více, než jen syna – a Ježíš to ví! A je mu jí líto. Stačí mu mnohem méně, než Eliášovi: ten třikrát lehá na dítě a úpěnlivě prosí Boha; Ježíšovi, tomuto ztělesněnému Božímu slovu, stačí se jen zastavit, dotknout nosítek, promluvit – a vrací syna matce.

Trochu si pohraji se slovy: nemělo by nám možná uniknout, že Eliáš napřed říká: „dej mi svého syna“, tj. jakoby řekl, zřekni se ho pro mne a poté, když jej oživí Boží duch jej „odevzdá matce se slovy: „Pohleď, tvůj syn je živ!“ Ježíš o totéž slovy neprosí, ale jaksi apriori to předpokládá, vždyť vrátit nám život může – duchovně řečeno, jen když se ho pro něho zřekneme. Ježíš vnímá bolest matky, v textu je řečeno: „bylo mu jí líto“. Zastaví se a řekne jí: „Neplač.“ Přistoupí k márám, dotkne se jich a zemřelému řekne: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadí a začne mluvit. A Ježíš jej, jak bylo řečeno: „matce vrací“.

Nevím jak vám, ale mně tato scéna připomíná křest: při něm se také před Bohem zříkáme svých dětí, jako by i nám řekl Hospodin: „dej mi svého syna, příp. dceru…“ ale jen proto, aby nám je opět mohl vrátit. Bohatší o dar nového života, života věčného; života v milosti posvěcující. Pokud Bohu své děti při křtu nedáme, nemůže nám je on, oživené milostí vody živé, vrátit. Nemůže nám je svěřit, pokud my mu nebudeme věřit. Obrazně řečeno: když se nezastavíme s márami svých pohřbených nadějí, iluzí a nesplněných snů; když se nezřekneme své vůle, svých představ, svých ambicí. Vždyť ve křtu jde přece také o akt důvěry, důvěry, že Boží Syn je tím, kdo život dává, kdo nás „oživuje pramenem vody, tryskající do života věčného“ a křtem, touto první a zásadní svátostí, nám umožňuje přijímat chléb života: Vzpomeňte, co říká, a jemu lze věřit!: „kdo jí mé tělo a pije mou krev, nezemře, ale bude mít život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den…“

Ježíš nám nabízí nový život a to proto, že je „mu nás líto“, že s námi soucítí. Vždyť proto zemřel na kříži, aby nám dal život a dal nám jej v hojnosti. Větší důkaz lásky nám nemůže nikdo poskytnout; větší dar nám nemůže nikdo dát.

Zastavme se, jako ti nosiči már, a namísto výčitek vdovy ze Sarepty na adresu Eliášovu, raději plačme lítostí nad sebou, podobně jako sv. Pavel v dnešním druhém čtení. Jeho slova jsou upřímnou zpovědí: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit…“ Jeho další slova jsou však slova plná radosti nad tím, jak jej Bůh zachránil a povolal k novému životu. Cituji: „Bůh si mě však už v lůně matky vybral a svou milostí povolal…“ Co je to jiného, než vlastně dar nového života. A ten jsme při křtu dostali i my. Jsme nemenšími hříšníky, než byl sv. Pavel před svým obrácením, ale jsme také, stejně jako on, povoláni k životu skrze křest a své obrácení. To je to prvé, co Ježíš, po svém křtu, říká Božímu lidu: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ Tato slova jsou určena i nám. Neměli bychom je přeslechnout, nechceme-li zemřít bez naděje na své vzkříšení, na svůj nový život.

Jiří Vojtěch Černý