Jsme stejní
Květná neděle
Květná, palmová neděle, je trochu jiná, než ostatní – to, čím se liší je patrné na první pohled – oním svěcením ratolestí a evangeliem, které se čte hned na začátku, ještě dříve, než začne samotná mše sv., při níž se čte (ev. zpívá) evangelium o umučení našeho Pána neboli Pašije.
No, a protože pašije budou středem bohoslužby na Velký pátek, tak se zadívejme na úvodní evangelium, které předchází onomu žehnání ratolestí (nebo, chcete-li, kočiček). Ono dává název této neděli, ono ukazuje na Ježíše jako na Pána, jako na toho, který „přichází ve jménu Páně“.
Přichází, lépe přijíždí, do Jeruzaléma, místa, které je srdcem, středem celého izraelského lidu. Zde stojí chrám Hospodinův, zde sídlí Velekněz s Veleradou, no a také, protože Judea je okupovanou zemí, zde je také sídlo římského prefekta Pontia Piláta.
Ježíš vystupuje z Betánie po úbočí Olivové hory a než sestoupí do údolí Cedronu, prochází kolem vesnice Betfage. Betfage – v českém překladu „Dům nezralých fíků“.
A právě sem posílá Ježíš své učedníky pro oslátko. Nám možná nepřijde nic divného na tom, že Ježíš dopředu ví, že právě tam bude přivázáno oslátko (na kterém doposud nikdo neseděl), vždyť už tolikrát dokázal, že ví o tom, co teprve nastane, či co je skryto lidskému poznání. Ale když si nadto uvědomíme, že osel byl nemalým majetkem, pro přirovnání, byl takovým lidovým autem, je s podivem, že stačí říci: „Pán je potřebuje“ na to, aby jej nechali odvázat a odvést.
„Pán je potřebuje“ – zde poprvé nazývá Ježíš sám sebe Pánem. Dosud se všem projevům označujících ho za Pána, za Požehnaného Božího či Mesiáše vyhýbal. A Pán – Kyrios, to nebyl ledajaký titul. Římané jej užívali pro císaře, Židé jím opisovali jméno Boží. „Pán je potřebuje“ to stačilo jako záruka, jako dostatečný důvod k odvázání oslíka. A proč oslíka – na to je snadná odpověď: na Ježíši se vyplňují předzvěsti Starého zákona, zde konkrétně proroka Zachariáše. (Zach 9,9: Zajásej, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v jásot. Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý, přináší spásu, pokorný, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“)
Pán potřebuje oslátko, aby zjevil, kým je. Jsou to sami Kristovi učedníci, kteří přehodí přes oslíkův hřbet své pláště – texty Písma znali Židé velmi dobře. Pochopí, že se právě naplňuje Zachariášovo proroctví a propuknou v jásot. Začnou provolávat slávu – a k nim se přidávají další a další, vždyť je už krátce před svátky a do Jeruzaléma přichází poutníci z blízka i z daleka. „Hosana Synu Davidovu! Hosana! Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech!“ Není pochyb, Ježíš přijíždí podle proroctví jako král. Jako očekávaný Mesiáš. Zachránce. Spasitel. Hosana! (Hosana - Hoši´a na, imperativ slovesa zachránit, spasit.) Přijíždí jako král – a přeci - namísto na koni, na válečném voze přijíždí na oslátku, to je výraz pokory. (Oslík je symbol pokory a poslušnosti.)
Přichází ve jménu Páně – ve jménu Hospodinově, ve jménu Božím. A přichází – ne, už přišel, ani jednou přijde. Přichází! (Děj průběžný, vid nedokonavý - Stále přichází. I dnes. I k nám. I pro nás.)
Čím víc se Ježíš blíží k Jeruzalému, tím větší nadšení. Euforie. Konečně! Konečně se naplnilo slovo proroků. Tak dlouho čekali na svého židovského krále. Na svého Požehnaného. Není pochyb. Ježíš je Mesiáš. Hosana!
Jak s touto jásavou, slavnostní atmosférou jdou dohromady následující pašije? Po jásotu a provolávání slávy nenávist a Ukřižuj! To je lidská odpověď na Boží nabídku lásky, spásy, záchrany. Jak blízko má k sobě „Sláva“ a „Na smrt s ním!“ U Ježíše je to tak křiklavé – a připomínáme si to už celá tisíciletí.
Ale cožpak naši předci, a stejně i my, nezabíjíme také své proroky? Neprovoláváme slávu těm, které zanedlouho zatracujeme? Stavíme pomníky těm, které jsme vydali soudům. Těm, za jejichž „příkladné potrestání“ jsme, naši rodiče, prarodiče, podepisovali petice. Nejsme jiní. Nejsme lepší. Jsme stejní.
Jiří Vojtěch Černý
