Jsme tu pouze na cestě
Kaz 1,2.2,21-23
Lk 12,13-21
18. neděle v mezidobí
„Marnost nad marnost, všechno je marnost...“ Nevím, jak na vás, ale na mne z těchto slov dýše beznaděj, rezignace, skoro, jako by na mne autor těchto slov, hodil nějakou silnou duchnu. Pod ní tma a skoro se nedá dýchat.
Mimochodem, když jsme u toho autora, není bez zajímavosti si o něm něco málo říci: řecké Kohelet, tj. hebrejsky Kazatel, byla původně přezdívka, kterou počastovali jeruzalémští studenti ve 3. stol. př. Kr. jednoho svého profesora. Jak vidno, lid studentský se ani po tisíciletích nezměnil, i dnes studenti častují své profesory nejrůznějšími přezdívkami. Tenhle Kohelet byl opravdový Mistr moudrosti, který tehdejší společnost svými přirovnáními, a podobenstvími nejspíš provokoval. A už tím se líbil mladým, protože ti jsou ještě nezkaženi konformností a konzumním způsobem života. Alespoň ne ti chytří. Přemýšlivé mladé nezblbnete povrchností a líbivými slogany o šťastných zítřcích v našem nejkrásnějším světě. (Právě proto všechny diktatury a totality, které nesnesou kritiku své bezduché vlády, v prvé řadě umlčují inteligenci a studenty - to jen tak naokraj.)
A tenhle Kazatel po sobě zanechal obdivuhodnou mudroslovnou knihu, v níž se 38x opakuje slovo MARNOST.
„Marnost nad marnost, všechno je marnost ...“
Pokud zůstaneme jen u povrchu slov, která slyšíme, pak je to na „depku“ nebo, jak se říká „na mašli“. Ať žijeme, jak žijeme; ať pracujeme, jak pracujeme; ať hromadíme, jak hromadíme; snažíme se, budujeme, stavíme, usilujeme, plánujeme... zkrátka, ať děláme, co děláme, všechno to bude jednou k ničemu a na nic.
To jsou slova sice pravdivá, ALE, kniha Kazatel přesto není knihou pesimismu a rezignace. Biblisté ji naopak označují za stěžejní text biblického realismu. Tato kniha nepodráží člověku nohy na jeho cestě životem, právě naopak, ukazuje mu cestu k životní moudrosti. A dojít k usmíření se sebou, poznat svoji skutečnou hodnotu, najít pokoj v duši a vyrovnanost (což je to, k čemu Kazatel ve své knize směřuje), to vůbec není důvodem pro bezbřehý pesimismus, ale naopak, to je veliké štěstí...
(Udělejme si teď pro vysvětlení malý biblický exkurs: slovo marnost, v hebrejštině hevel, původně znamenalo cosi jako ranní opar nad hladinou, závan větru, což v přeneseném smyslu pak označovalo nejistou, prchavou, pomíjivou skutečnost. Říká-li se tedy v biblickém jazyce o něčem, že je to marnost, pak to znamená cosi prchavého a nejistého, co odvane, zmizí bez užitku, cosi velmi pomíjivého... Ostatně marnost je zavádějící překlad, lepší by bylo, a v nových překladech Písma už najdeme, slovo POMÍJIVOST.)
Ale přece, říkat marnost nebo pomíjivost o životě vůbec?
Kazatel ovšem nezpochybňuje lidský život, nýbrž povrchní, materiální hodnoty, jimiž se člověk obklopuje a které učinil pro svůj život nepostradatelnými. Jde o hodnoty, věci, které zveličil a někdy doslova zbožťil. Kazatel pranýřuje (a mohl by tak činit s úspěchem i dnes) - lidskou touhu po vyniknutí, po, kupř. nejnovější značce auta, nejhezčím baráku, největším bazénu, nejvyšším kontě, nejprestižnějším postavení, po vyšší funkci a hlubším korytě..., ale - sestupme o něco níže: o nejuklizenější byt, pověst nepřekonatelného brankaře, nejhezčí nohy, či třeba největší rajčata v zahrádkářské kolonii a největšího vyloveného kapra v rybníce... Je neskutečné množství hodnot a věcí, které jsou k ničemu a nanic a kterým přesto obětujeme své peníze, svou energii a co hůř, svůj čas, který je tak drahocenný a kterého je tak málo... Čas našeho života, ve kterém hromadíme bohatství, to je konečně člověku vlastní a přirozené, potíž je však v tom, o jaké hodnoty jde a za jakých okolností a podmínek o ně usilujeme...
A o tom hovoří i dnešní evangelium... Na jeho začátku Ježíš odmítne být soudcem ve sporu bratří o majetek. Přitom není vyloučené, že ten z bratří, který se na něj obrátil, byl v právu, měl nárok na svůj podíl. A Ježíš také neříká, že se má svého práva vzdát, ale říká, že je třeba vzdát se CHTIVOSTI. „Dejte si pozor a varujte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má ...“
A potom, pro přiblížení jim i nám, říká podobenství o pošetilém boháčovi, který má takový nadbytek úrody, že už ani nemá, kam jej dát. A zatímco přemýšlí o stavbě nové a ještě větší stodoly a bláhově se domnívá, že je „za vodou“, že má vystaráno a už do budoucna nemusí nic dělat a o nic usilovat, dostane se mu od Boha šokujícího slova: „BLÁZNE, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?!“
To oslovení BLÁZNE je tak namístě! Jen pošetilý hlupák, ano blázen, může stavět svůj život na pomíjivém majetku, na hromadění zbytečných krámů, na plahočení se za bezcennými věcmi... Na snaze užít si, mít plný břich a vygumovaný mozek po drogách nebo tupé zábavě v televizi. Jen blázen! - a přece se jako blázni chováme. MÍT je pro nás víc, než BÝT. A co nato Ježíš? Ke stejným bláznům nás přirovnává, pokud podlehneme chtivosti a zbytečnému hromadění majetku - podtrhuji zbytečnému, a nebudeme usilovat o hodnoty duchovní, které jediné mají tu pravou cenu, a které nám nemůže nikdo ukrást, vytunelovat, zničit ... Jsme na světě jen dočasně a neznáme dne ani hodiny. A tak by se nám mohlo, (nedej Bože!) stát, že jednou staneme před Božím soudem s prázdnýma rukama, zatímco naši příbuzní se budou prát o naši pozůstalost.
Jsme zde na světě jenom poutníky, řekněme turisty... A tak, když je léto, na závěr jednu, řekněme turistickou:
Jistý bohatý turista přenocoval v kartuziánském klášteře. Udiven strohou výbavou cely, zeptal se mnicha, který jej provázel: „Kde máte váš nábytek?“ „A kde máte vy, vážený pane svůj nábytek?“, odpověděl mnich úmyslně na otázku otázkou?
„Já? Já tudy přece jen projíždím.“
„No právě“, odpověděl řeholník, „my jsme tu také pouze na cestě“.
Jiří Vojtěch Černý
