K autentickému křesťanství patří touha ptát se a hledat odpovědi
Dt 6,2-6
Mk 12,28-34
31. neděle v mezidobí
„Nikdo už se neodvážil dát mu nějakou otázku.“
Zdánlivě nesmyslně začnu homilii, ne první, ale poslední větou: „Nikdo už se neodvážil dát mu nějakou otázku.“
Já jsem se pro změnu odvážil položit si otázku, kdy v našem životě nadchází situace, že se neodvažujeme položit někomu nějakou otázku? Asi nejčastěji, když se setkáme s někým, kdo ji nepřijme, kdo ji překroutí; kdo ji bere osobně jako projev zpochybnění sebe sama, své autority. V krajních polohách může jít až o patologickou paranoiu, ješitnost; nebo despotu, který vše vnímá jako výraz odporu a nesouhlasu. Ať je to jakkoli, většinou se za nepřístupností k otázkám skrývá buď příliš velké, nebo maskované příliš nízké, sebevědomí. Ničím takovým ovšem Ježíš netrpěl - nebylo (a nebude) vyrovnanějšího a harmoničtějšího; duchovně zdravějšího člověka. Ježíš je otevřený všem otázkám a žádnou nenechá bez odpovědi, a ani nerozlišuje, zda je položena ze zvídavosti, touhy dozvědět se něco nového, nebo je kladena jako léčka. Ježíš má zkrátka odpověď na každou otázku. (V evangeliu, ale také v našem životě, budeme-li se ho ptát. I dnes, i když ne přímo, stále odpovídá, stále s námi komunikuje, stále mu na každém záleží.)
Ona evangelní věta: „Nikdo už se neodvážil dát mu nějakou otázku.“ má jiný důvod mlčení těch okolo. Není to ani strach z Kristovy reakce, ani obava, že se tazatel „shodí“. Je to důsledek zřejmosti Kristových slov; jeho vnitřní autority. Nicméně, vraťme se k obsahu dnešní biblické zvěsti.
Prvé čtení nám v 5. knize Mojžíšově představilo, možno říci základní, modlitbu všech Židů, ono „Š´ma Israel“. Modlitbu, kterou znal a dosud zná, každý Žid. Denně se ji modlí, (má je v mezuze na dveřích, v modlitební schránce na čele a přivázanou modlitebními řemínky na ruce) a ještě naposled se mu opakuje na smrtelném loži, při umírání. Je to ono: „Slyš Izraeli, Hospodin, náš Pán je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. A tato slova si ulož do srdce, rozvažuj o nich, když uléháš, i když vstáváš…“ [Dt 6,4-6].
Těmito slovy největší z židovských modliteb, odpověděl Ježíš zákoníkovi na jeho otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ To je pravdu první přikázání a koresponduje i s prvním přikázáním Desatera. K této odpovědi nelze nic dodat, nelze s ní polemizovat. Ale Ježíš nezůstane jen u zopakování modlitby „Š´ma Israel“ Přidá k ní, jakoby volně přiloží, další, všem dobře známou, výzvu ze Starého zákona. „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního, jako sebe samého“. [Lv 19,18] A výsledkem (nikoli nějakým pouhým součtem) je první a největší přikázání, přikázání lásky.
Odpusťte mi tu troufalou fantazii, ale já si představuje, jak onen zákoník otevřel úžasem ústa. Vždyť to, co studoval, co vyznával a učil, dostalo náhle pouhým spojením dvou různých přikázání, úplně nový smysl. Toto dokáže jen Ježíš. Vidět, vnímat skutečnosti z Božího nadhledu a dávat je do souvislostí. Tím, že položil obě tato známá přikázání vedle sebe, jim dal úplně nový obsah. Už zde nejsou dvě izolovaná přikázání, ale je jen jedno, které má nový smysl. Láska k Bohu je podmíněna láskou k bližnímu; láska k bližnímu je podmíněna správně chápanou láskou k sobě; láska k sobě jako k bližnímu, je podmíněna láskou k Bohu.
Neexistuje více způsobů lásky, nýbrž je jen jedno přikázání lásky, které však lze naplnit různým způsobem. Kristovo nové přikázání lásky má ten správný rozměr a pravou hodnotu. Bůh má být milován dvojí cestou lásky, nepřímo skrze svůj obraz v lidech a přímo oddanou vděčností víry. „Miluj Boha jako bližního a jako sám sebe.“
Zkrátka, Ježíšova odpověď je tak všeobsahující, že už najednou se není na co ještě ptát, ani co dodat. V Ježíšově odpovědi je vše, celá teologie Boží lásky a každé další slovo je zbytečné. Představuji, jak se posluchači rozcházejí zaraženi a zaskočeni tímto novým pohledem na základní smysl života vůbec. Ježíš svou odpovědí spojil nerozlučně lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Tím mezi nás zavedl nové vztahy. Dal nám poznat, že láska, kterou jeho miluje Otec, je totožná s láskou, kterou On miluje nás. A také, že láska, kterou my milujeme své bratry a sestry, je totožná s láskou, s jakou milujeme Boha.
Moji milí, rozumíte tomu? To není nějaká hra se slovíčky, ani lekce z logiky lásky. Vždyť je to vlastně tak jasné! Kdyby nám toto Kristovo přikázání lásky v plnosti došlo, myslím, že bychom se opravdu už nikdy nemuseli na nic ptát. Ne proto, že bychom neměli odvahu, ale protože by už nebylo nač se ptát. Vždyť v tomto přikázání, přikázání lásky, jsou obsažena všechna přikázání Desatera i učení o tom, čím a jak bychom měli žít!
Vraťme se však ještě k onomu zákoníkovi, který Ježíši onu otázku položil, a tím mu dal příležitost vyjádřit nové přikázání. Ježíš jej chválí nepřekonatelným způsobem - dává mu příslib Božího království! A čím si takovou odměnu Zákoník zasloužil? Tím, že vlastně jenom zopakoval, že shrnul to, co Kristus řekl? Mám za to, že ona pochvala a příslib Božího království spočívá v tom, že onen zákoník byl schopen vzdát se svým naučených myšlenkových schémat a Ježíšovo poselství a přikázání přijmout. Že byl schopen změnit své smýšlení. Že nezůstal otrokem svých názorů, ale byl otevřený novému poselství. To je ten pravý důvod, proč jej Ježíš chválí. A nejspíš také důvod, proč, jak jsme slyšeli: „Nikdo už se neodvážil dát mu nějakou otázku.“
To však neznamená, že bychom se neměli ptát my. Naopak. K autentickému křesťanství patří touha ptát se a hledat odpovědi. Co k němu naopak nepatří a co jistě Ježíš neocení, je zůstat spokojený s poučkami katechismu na úrovni obecné školy; být zapouzdřený ve svém vidění Boha a církve a nenaslouchat hlasu svého svědomí. Na nic se neptat a nic neočekávat; vzdát se života ze svátostí. To je stav, který nejenže nevede do nebeského království, ale co hůř, daleko jistěji směřuje do pekel.
Jiří Vojtěch Černý
