Kachnička na přechodu pro chodce

Ráno to nevypadalo nic moc. Po noci, kdy déšť psal bubnovou morseovkou nějaký šestasedmdesátý díl svého poměrně jednotvárného románu na pokračování, se ještě oblohou sem tam potulovaly zbloudilé kapky jak špatně informovaní vojáci po bezpodmínečné kapitulaci. Má to několik výhod, ta voda z nebe. Když se samozřejmě nezapomene večer sundat už jednou suché prádlo ze šňůry. Kupříkladu u některých zanedbávaných, leč nepostradatelných členů naší rodiny. Tak třeba to šetří naše těžce zkoušené čerpadlo, ponořené do tmy a chladu šedesát pět metrů hluboko ve studni. Protože když neprší, čerpadlo dodává dlouho vodu do malého záhonu hýčkané karotky. Někdy tak dlouho (když se zapomene vypnout), až vysaje poslední hlt vody z vrtu a mezi zuby mu začnou skřípat kamínky a zrnka písku ze dna. Což nemá rádo a občas se odvděčí tím, že spáchá sebevraždu zadřením. To pak má karotka, přepočtená koeficientem ceny nového čerpadla, doslova cenu zlata. Jo a taky má ranní déšť silný erotický náboj a vůni objetí čerstvě po probuzení. Vysvětlím. Většina lidí, když vstane do kalného rána s vyšší dodávkou vody, než je průměr špatně dotaženého kohoutku v koupelně, vstává levou nohou, běduje (ti slušnější) a je schopná být i nevrlá na nějaké to milé domácí zvířátko. Stejně se většinou chová ke svému věrnému životnímu partnerovi a miska s granulemi bývá prázdná. Ne tak moje žena. Když jí do probouzení šumí déšť, nebo kapky zběsile buší do oken, má na tváři blažený úsměv a komentuje to slovy: „není to nádhera?“ Má potřebu od radosti ještě někoho obejmout a políbit. V té chvíli se sobecky zdržuji v její těsné blízkosti. Ani za krásných a slunečných dnů tomu totiž tak často nebývá. Důvod je prozaický: tráva v zahrádce bude krásnější a šťavnatější. Zelená bude prostě zelenější. Nebo naše Felicie. Denně běhá od rána do večera sem a tam, kde je zrovna potřeba. A ona zrovna potřeba je. A často. Takže je celá zaprášená, mnohdy zablácená a když vezeme hnůj k rybízům... No, škoda mluvit. A každý večer na ni nevyjde sprcha jako na mne. Takže po dešti je zase krásně čistá. A i když není třeba úplně čistá, tak mokrá špína vypadá vždycky čistěji než suchá. To ví každý. A tak jsem v mokře čistém autě ráno vyrazil na obvyklý okruh po vzdělávacích ústavech našich dětí. Taková skoro až nudná záležitost. „Máte všechno?“ „Jo“. „Nic jste nezapomněli?“ „Nezapomněli“, uslyším. Nevěřím, vždycky něco zapomenou. Jako já. „Jste naučení?“ „Jo“, zní otráveně. Nejsou, to by nebyly jedničky tak vydatně naředěné jinými prvo či druhočísly, které nebudí na tváři rodičů radostný škleb. „Potřebujete dnes nějaké peníze?“ V duchu doufám, že nepotřebují. Marně. Potřebují. Na můj vkus někdy až moc často. Ach jo. Zatímco manželka tančí štěstím mezi kapkami deště, my se tím mokrým svinstvem prodíráme spolu s ostatními nešťastníky ranním provozem v ulicích města, a na tváři řidičů lze odezírat lecjaká nevyjmenovaná slova, úsměv málokdy. Ale dneska ráno došlo k jednomu roztomilému vzájemnému souznění člověka, techniky a přírody. A příroda zvítězila. Člověk zabrzdil techniku a dal průchod rozmarům matky přírody. Stalo se to uprostřed silnice na přechodu pro chodce. Silnice vede okolo rybníka, kdysi na okraji města, daleko za městskými branami, dnes takřka uprostřed města. Osvícení radní, kteří nenechali rybník zasypat a postavit tam supermarket. Na rybníku hnízdí labutě a kačeny. Lidé je mají rádi, občas je krmí a tak kačeny považují trávník, chodník a silnici okolo rybníka za cosi jako svoji prodlouženou vodní plochu a prochází se tam. Dnes ráno se vydala na procházku kachna. Ona. Taková menší, popelavě hnědá, nevýrazná. Přes trávník, chodník až na přechod. A najednou za ní dva kačeři. Nádherní, barevní, mladí a divocí. Běželi za kachnou, kdo z koho. A ona zničeho nic zůstala stát a přikrčila se. Na přechodu uprostřed silnice. Což naprosto ignorovali oba kačeři. Doběhli ke kachně svých snů a ten odvážnější na ni vyskočil. A dělal to, co dělal v podobné situaci už jeho táta i děd a co přikazuje zákon přírody v takových chvílích mladým kačerům. Lhostejno, jestli v rákosí nebo na přechodu pro chodce uprostřed frekventované silnice. Tenhle čin měl za následek zvláštní úkaz. Bez zásahu dopravní policie spěchající auta v obou směrech zastavila, netroubila a jindy otrávené obličeje čekajících řidičů signalizovaly zřetelné pobavení a úsměv. Z obou chodníků to komentovaly děti, co byly v té chvíli na cestě do školy. Děvčata se hihňala, kluci dělali ramena a vtípky. A kačer zatím dělal, co mu kačeří rozum pod chocholatým pírkem velel. Netrvalo to dlouho, ale potěšila ta drobná epizoda urousaného rána. Málokdy se podaří dosáhnout naprosto spontánně takového souznění člověka, techniky a přírody. A stačilo k tomu docela málo. Jedna malá, drobná kachnička na přechodu pro chodce.

Luboš Nágl