Karel Voplakal vzpomíná na putování Svatou zemí po více než devíti letech!

První vzpomínka se týká hned příletu do Svaté země: poslední fáze celkově asi tříhodinového letu probíhala nad Středozemním mořem, ale to už Boeing B-757 izraelské společnosti „El-Al“  zřetelně zpomaloval a sestupoval do nízké letové hladiny. Těsně před přistáním jsme už z poměrně malé výšky uviděli pobřeží - a pak jsme se již bezpečně snášeli na přistávací plochu Ben Gurionova letiště v Tel Avivu. V těsném sousedství je město Jaffa (totožné s biblickým Joppe). Menší obtíž nastala při příjmu našich zavazadel - v množství kufrů na letištním dopravníku bohužel stále nepřicházel ten náš, v němž jsme měli všechny naše textilie i náhradní obuv. Taková nedopatření se na letištích občas stávají - někdy je zavazadlo omylem naloženo do letadla s naprosto jinou destinací. Po marném čekání jsme šli náš kufřík k přepážce zaurgovat; úředník chtěl znát jméno našeho prvního ubytování v galilejském hotelu - a skutečně - k našemu příjemnému překvapení již druhý den nám bylo naše zbloudilé zavazadlo v pořádku a s omluvou doručeno až na hotelový pokoj.  

První krátká zastávka našeho autobusu byla na břehu moře poblíž již zmíněné Jaffy, kde jsme si prohlédli ruiny římského amfiteátru i poměrně zachovalý akvadukt. Další velmi zajímavá zastávka byla u Haify – ve svatyni na Karmelu, kde jsme se zúčastnili mše svaté – a potom na výšině nad Haifou; odtud je krásná vyhlídka na moře a na velkolepý Bahajský chrám s nádhernou zahradou na svahu k mořskému pobřeží - hluboko pod námi. Dozvěděli jsme se, že umělé bahajské náboženství mělo být jakýmsi spojovacím mostem všech monoteistických náboženství - ale tento pokus se nezdařil - podobně jako nebyla úspěšná snaha zavést mezinárodní umělý dorozumívací jazyk - esperanto. Daleko na modré hladině moře pluly desítky obchodních lodí. Na souši u přístavu je na pomníku vystaven malý izraelský dělový člun, který se vyznamenal v boji s daleko mocnějším nepřítelem hned na počátku existence židovského státu.

První část našeho pobytu ve Svaté zemi jsme prožili na severu – v Galileji. Navštívili jsme Kristovo oblíbené město Kafarnaum s jeho moderním kruhovým chrámem, pod nímž jsou vidět vykopávky domu rybáře Šimona - Petra, i starou synagogu stojící na místě té, do níž Ježíš chodíval. Vystoupili jsme na Horu Blahoslavenství, kde v zahradě před chrámem právě probíhala anglická mše svatá; modlili jsme se na místě Tabgha, v kostelíku pod horou, kde se připomíná, jak Kristus zázračným způsobem nasytil několika chleby a pár rybami tisíce svých posluchačů. Byli jsme také na místě Primátu apoštola sv. Petra, kde na Kristovu opakovanou otázku „Miluješ mne?“ Petr odpověděl: „Pane, Ty víš, že Tě miluji!“ a byl vyzván: „Pas beránky mé, pas ovce mé!“  Byli jsme i v Káni Galilejské, dějišti prvního Kristova zázraku - proměnění vody ve víno; v tamním chrámu nyní manželé obnovují své manželské sliby. Vystoupili jsme na horu Proměnění Páně – Tábor – a mnozí z nás si vzpomněli na naši horu Říp - který svým tvarem i umístěním v širokém rovinatém podhůří - biblickou horu Tábor poněkud připomíná.

Na replice historické rybářské lodi jsme přepluli Genezaretské jezero do protilehlého města Tiberias. Hluboký dojem v nás zanechala návštěva impozantního chrámu Zvěstování Panně Marii v Nazaretě a nedalekého kostela sv. Josefa. Na zdech ambitu kolem chrámu Zvěstování jsou votivní obrazy z různých zemí světa - potěšilo nás, že je tam mariánský obraz i z naší republiky i ze Slovenska.

Čtvrtý den naší svatozemské pouti jsme se autobusem přemístili do jižní části země - do Judska. Hlavním cílem všech křesťanských poutníků je Jeruzalém – s chrámem Božího hrobu, s večeřadlem, s Křížovou cestou (Via Crucis) a dalšími připomínkami Kristova umučení – a ovšem i Betlém, místo Narození Páně. Pod horou Olivetskou nás hluboce oslovil Chrám národů - místo smrtelné úzkosti Páně - i o něco výše stojící kostelík „Dominus flevit“ – na místě, kde Kristus kdysi zaplakal nad blízkou zkázou Svatého města. Na tomto místě si všichni fotografují panorama města Jeruzaléma.  

Kuriózní vzpomínka se váže k naší návštěvě Zdi nářků pod Chrámovou horou. V prostoru před tímto torzem někdejšího slavného Šalomounova chrámu se vždycky tísní stovky a někdy i tisíce poutníků - židovských i křesťanských - i těch, kterým žádné náboženství nic neříká; je to tam někdy jak veliké lidské mraveniště. Každý se snaží zasunout svůj lísteček s modlitbami, přáními, starostmi i stížnostmi a stesky do spár mezi jednotlivými mohutnými kamennými kvádry. Není divu, že se tam člověk může své výpravě ztratit. Na štěstí jsem věděl, že dalším bodem programu bude jeruzalemské „Staré město“ s chrámem zesnutí Panny Marie; tam bych tedy snad mohl naše spolupoutníky opět najít. Netušil jsem, že naše výprava v té době už není před Zdí nářků, ale že vystoupila nahoru na Chrámovou Horu a právě stojí před mešitou „Al-Aksá“. Když už jsem je dobrých pár minut marně hledal, zeptal jsem se jednoho z mnoha tamních ozbrojených strážců, kterým východem a kterým směrem se odtud dostanu do Starého města, ale on mé angličtině nerozuměl. Obrátil jsem se tedy na nějakého důvěryhodně vyhlížejícího poutníka: „Excuse me please, be so kind, Sir - could you show me, in which direction from here there is the Ancient Town?“ Ale nedočkal jsem se žádné odpovědi. Že by neuměl anglicky? To by byl v Izraeli skoro „bílou vránou“. Anebo je ta moje angličtina tak nesrozumitelná? Pokusil jsem se tedy o německou formulaci: „Bitte, entschuldigen Sie, dass ich störe - könnten Sie mir sagen, in welche Richtung von hier die Uralte Stadt sich beffindet?“ Odpovědí mi byl opět nic neříkající pohled. No jo, řekl jsem si - možná je to jeden z těch statisíců přistěhovalců z bývalého SSSR - ti asi nemluví jinak než rusky - a tak jsem „oprášil“ své školské znalosti ruštiny: „Izvinitě, graždanin, skažitě mně požalujsta, v kotorom napravlěniji otsjuda nachoditsja Starinnyj Gorod?“- ale ani tentokrát jsem  neuspěl. Co dělat? Když už jsem tomu dotazování obětoval tolik úsilí, nechtěl jsem už obtěžovat někoho jiného - přece se s ním musím nějak dohodnout! Vzpomněl jsem si, že ještě na gymplu jsme měli francouzštinu, a sesmolil jsem tentýž dotaz i v onom jazyce: „Excusez-moi, monsieur, pouvez-vous me dire, où se trouve la Ville Ancienne?“ Nezabral, a tak jsem mu trochu nakvašeně řekl česky: „To jste mi moc pomohl! Tak vám tedy móc děkuji!“ – a tu se ozvalo čistou slovenštinou: „Nemáte za čo!“  

Kromě Zdi nářku jsme navštívili i další izraelské pamětihodnosti: Herodovu pevnost Massadu u Mrtvého moře, známou statečným i když beznadějným dlouhodobým odporem židovských povstalců proti nesmírné vojenské převaze římských legií vedených Vespasianem a Titem; navštívili jsme také muzeum obětí holokaustu Jad-Vašem - a viděli jsme také soudobý parlament Knesset s obřím sedmiramenným svícnem a velký model Jeruzalema z doby Kristovy.

Zajeli jsme i na Sinaj a v noci vystoupili na Mojžíšovu horu - nahoru to šlo, ale ten sestup po skalních schodech o dva tisíce metrů níže ke klášteru sv. Kateřiny byl víc než náročný - ale to by bylo vyprávění na několik stránek.

V samotném závěru naší svatozemské pouti jsme byli v Ain Karen - místě Navštívení Panny Marie u rodičů sv. Jana Křtitele sv. Alžběty a kněze Zachariáše, kde jsou dnes na zdi napsána slova Mariina hymnu „Magnificat“ v desítkách a stovkách jazyků celého světa (samozřejmě i česky). Na druhé straně údolí je chrám narození sv. Jana Křtitele.  

Na každého poutníka hluboce zapůsobila návštěva Emauz, kde kdysi pocestní žádali Ježíše slovy: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá…“

Ing. Karel Voplakal, CSc.