Každá opravdová láska je spojená s obětí
Zelený čtvrtek
Nemyslím, že bych vám prozradil něco nového, když připomenu, že dnešním dnem – Zeleným čtvrtkem, začíná tzv. Triduum, třídenní, které uvozuje největší událost nejen dějin spásy, ale bez nadsázky, dějin celého světa. Totiž Vzkříšení Božího Syna o velikonoční noci. Slavíme tedy prvý den tohoto třídenní a slavíme jej svátkem, který je v liturgickém roce ojedinělý. Je přímo nabitý událostmi a symboly. Hlavní událostí dnešního dne je připomínka ustanovení Nejsvětější svátosti oltářní, Eucharistie: chleba a vína proměněné v pravé tělo a krev Krista.
Je také dobré si ale při dnešní mši sv. připomenout, co Kristově Poslední večeři předcházelo. Skutečnost, která bývá přehlížena, totiž: mytí nohou… Mýt druhým nohy, to nebyla práce hostitele, ale otroka! Ježíš odkládá svůj svrchní šat - znamení důstojnosti člověka, a přepásává se zástěrou, šatem nádeníků a otroků a pokleká, což je postoj pokory, před svými apoštoly, aby jim umyl nohy. Impulsivní Šimon Petr, tento první papež, se brání, odmítá - protože nechápe, oč tu jde. Teprve po Ježíšově vysvětlení, že právě toto zdánlivé ponížení je vlastně povýšení do Božích služeb, Kristovu službu přijímá. Avšak skutečnou hloubku tohoto gesta pochopí Petr až mnohem později. To až ponese sám na svých bedrech tíhu odpovědnosti za Kristovo stádce. Při poslední večeři vidí Petr ještě sám sebe, ještě neokusil onu hořkost svého zapření. Ale záhy, během velikonočních událostí, pochopí alespoň toto: Kristus se chce dát právě tímto způsobem! A Petr přijme Krista, i způsob jeho sebedarování. A Kristův způsob darování - ten je opravdu mimořádný. Kristus dává bez naší zásluhy; dává, protože dát chce. A dává nejen svou službu, dává trvalý dar, dává sám sebe. Nechce, aby nám po Jeho odchodu z tohoto světa zbyla jen prchavá vzpomínka - chce ve svém daru zůstat trvale přítomný, sice skrytý, přesto však stále blízký. Proto kromě své služby dává i eucharistii - své tělo a krev. V Proměnění chleba a vína při Poslední večeři dává Kristus již dopředu výsledek, plod svého utrpení, své bolestné smrti na kříži. Každá opravdová láska je spojená s obětí; každá opravdová láska se vydává, obětuje, stravuje. Toto velkodušné Boží darování si připomínáme při každé mešní oběti, ale zvláště dnes, kdy si slavíme její ustanovení. Den, kdy vzal Ježíš do svých rukou chléb a víno a navěky zpřítomnil svou smrt na kříži za nás, hříšníky. Spolu s Kristem se spoluobětuje každý kněz při proměňování; spolu s Kristem se i my při každém sv. přijímání stáváme sami „obětí Bohu milou a příjemnou“. Nikdy nebudeme moci dát Bohu tolik, kolik dává On nám. Ale vždycky můžeme a máme říkat: „Pane, tady jsem a chci dělat všechno, co chceš Ty.“
Dovolím si ještě připomenout, co následovalo po této „hostině lásky“, po prvním agapé v dějinách (nebo také, jak jsme zvyklí říkat, „Poslední večeři.) Jidáš už odešel k Veleradě, aby dokonal akt největší zrady – zradil samého Boha za oněch „třicet stříbrných - cenu, kterou stál otrok! (Tak vysoko si cení Velerada očekávaného Mesiáše.)
Po večeři se odeberou všichni přes potok Cedron naproti na úpatí Olivové hory, do zahrady Getsemanské, kde tak často přebývají. A zde se odehraje možná největší Kristův boj, ano, on doslova bojuje se samotou, úzkostí a strachem, které na něho doléhají. Tolik touží po opoře, ale i přes jeho opakovanou prosbu, učedníci spí. A tak zůstává sám. Krev smrtelné úzkosti zbarví jeho tvář, tu tvář, kterou už zanedlouho políbí Jidáš jako znamení své zrady – „Koho políbím, toho se chopte …“
Události Zeleného čtvrtku jakoby oscilují mezi největší láskou – sebevydáním se v oběti Poslední večeře, stejně jako v mytí nohou; a současně největší zradou, podlostí, jíž je člověk schopen. Zradou samého Boha.
Ježíš dobře ví, co jej čeká. Ačkoli jej svírá nepředstavitelná úzkost, dokáže říci synovské: „Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, ale jak Ty chceš!“ A poté už jen bolestné: „To jste ani hodinu nemohli bdít se mnou“; rozhodné: „Pojďme, můj zrádce už je blízko.“ A hořké: „Polibkem zrazuješ Syna člověka.“ A ke strážím: „Já to jsem.“ Já to jsem! Jak to připomíná sebezjevení Boha pod Sinají: „Já jsem, který jsem.“ Zde se zjevuje Boží Syn, ale nikoli ve slávě, ale v ponížení a bolesti, jejímž plodem bude naše vykoupení. Ještě téže noci zopakuje Ježíš své: „Ano, já to jsem“ při výslechu před Veleradou, a tím si definitivně podepíše rozsudek smrti.
Jiří Vojtěch Černý
