Každé omezení je zároveň i darem

Sestry a bratři, nevím, zda francouzský básník André Gide nebyl právě nemocný, když do svého deníku napsal: „Věřím, že nemoc je klíčem, který nám může otevřít jisté dveře; když jimi projdeme, poznáme lépe nejen sami sebe, ale i hranice svých možností a stáváme se zralejšími a jaksi dospělejšími.“ Ano, spisovatel má pravdu: nemoc nám ukazuje, jak jsme snadno zranitelní, slabí a tím závislí na pomoci druhých. Zdravý člověk bere naopak svůj stav jako naprostou samozřejmost, protože se domnívá, že mu jeho tělo patří, že ho naprosto ovládá, a podle toho se také chová. Můžeme to pozorovat všude kolem sebe. Naše víra nás ale vede k pravdivému poznání, že každé omezení je zároveň i darem, o kterém píše shora uvedený autor, neboť nám dává možnost lépe poznat a hlavně přijmout náš osobní kříž. Je zároveň bezpečnou a osvědčenou cestou k porozumění Bohu, a díky tomu umožňuje naše hlubší setkání s ním. Vnímáme pak plněji jeho přítomnost a svou naprostou závislost na jeho vůli. On každého z nás volá jménem, navíc nám rozumí líp než nejlepší lékař, sdílí s námi všechny naše obtíže a naši touhu po uzdravení, jako dobrotivý a starostlivý Otec nás doslova nese na svých rukou, naslouchá našim myšlenkám, slovům a přáním, trpělivě nás učí kráčet jeho cestou a nikoli tou, jakou jsme si naplánovali my.

Vždyť podobně zapůsobilo setkání s Ježíšem na tehdejší jeho učedníky, jak nám o tom podávají naprosto věrohodnou zprávu všechna čtyři evangelia: stali se z nich noví, nadšení vyznavači a následovníci Pána, neboť poznali Pravdu, která není z tohoto světa, ale díky které existuje vesmír, a v něm náš svět a my. Jako příklady plného poznání a následování nám slouží učedníci Jana Křtitele Ondřej a Jan, a jak se šířila radostná zvěst o příchodu Mesiáše, připojili se k nim Filip, Natanael-Bartoloměj a mnoho dalších, po všechna staletí až do současnosti. Zaslechli a dobře pochopili Ježíšovu výzvu „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi“. Tato Pánova slova byla ovšem řečena i pro nás, takže jsme v každé situaci, zdraví nebo nemocní, doma nebo na cestách povoláni překročit práh oněch dveří; tím umožníme našemu Pánu, aby nás mohl vnitřně obnovit a posílit, a darovat nám trvalou a plnou radost a naději. Neboť on jediný osvěcuje náš život světlem, které nikdy nezhasne. Jistě, Ježíšovy dveře jsou těsné, ale umožňují nám přijmout jeho milosrdenství a vnitřně se obnovit. Pak budeme patřit mezi ty, kdo jsou schopni předávat vnitřní pokoj a novou důvěru lidem, s nimiž se setkáme. Vždyť každý z nás může vydat osobní svědectví o Kristu, jeho pravdě a vše pronikající lásce, o které dnešní svět nemá tušení. Pán nás žádá, abychom přemýšleli o jeho slovech plných života a pravdy. Nechejme se překvapit Bohem, jako to při setkání s andělem pokorně přijala Panna Maria: neprotestovala, ale řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ Kéž podobně dokážeme v každé chvíli odpovědět i my! To vám i sobě přeje

Miloslav Fiala

Zveřejněno v Dopisech nemocným 9/17