Každý čin našeho života je důležitý

Zj 22,1-7

Sobota 34. týdne

Dnešním dnem uzavíráme letošní církevní rok a uzavíráme také Knihu Zjevení, která nás v poslední době provázela. Jistě mi dáte za pravdu, že to nebylo zvláště příjemné a libozvučné čtení, právě naopak; apokalyptické obrazy Posledního soudu a konce světa spíše naháněly strach. Vyvolat strach a zděšení však nebylo jejím účelem, ale probudit nás z letargie netečnosti, lhostejnosti k vědomí, že každý den, každá hodina našeho života je důležitá; stejně jako každý náš čin: i sebe méně významný skutek lásky má svou nedozírnou cenu, zatímco každý skutek nelásky, každý hřích pro nás představuje ohrožení – třeba to, že naše jméno nebude zapsáno do Knihy života. Ve Zjevení sv. Jana jde o obrazy, o symboly, ale nelze nad nimi lhostejně mávnout rukou pro jejich nesrozumitelnost. Konečně, poselství je jasné – jako všechno povstalo z Boží vůle, všechno pozemské také jednou skončí, bude přemožena smrt a všechno zlo, a věčný nebeský Jeruzalém přivítá všechny, kteří se klaněli Kristu – Beránkovi, zatímco před falešnými proroky, politickými šelmami a tyrany své doby se nesklonili; neohnuli svá záda ani charakter. „Prokletí už nebude, bude tam stát trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci se mu budou klanět, budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A noc už vůbec nebude ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce; Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věky.“ Jakoby tento obraz parafrázoval ztracený ráj – v něm také nebylo prokletí, jen všeobjímající láska Otcova; nebyly v něm žádné temnoty, protože Boží záře všechno prozařovala, nic nebylo skryté a Boží obraz vtisknutý do srdcí byl stejně zjevný, jako jméno Beránkovo na čele jeho věrných. Proud živé vody protéká královskou zahradou, v níž roste strom života. Chrám v nebeském Jeruzalému už není – už není třeba obětí, oběť Beránkova už byla přinesena, všichni jsme vykoupeni.

Kniha Zjevení začínala popisem centrálního trůnu, na němž sedí „postava podobná Synu člověka“, který se později sám identifikuje jako: „První a Poslední, Živý, Alfa a Omega…“ „Já jsem výhonek z Davidova kořene a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda.“ Ten, který v závěru knihy ujišťuje: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů.“ Ačkoli jeho příchod bude provázet mnoho hrozivých znamení a zachvěje se nejen Země, ale i Vesmír, přesto ti, kteří zůstali věrní, s nadějí volají v samém závěru knihy: „Duch a nevěsta volají: „Přijď!“ „Ano, přijdu brzo!“ „Maran atha!“ „Pane Ježíši, přijď!“ Takto toužebně volat svého Ženicha může jenom oddaná nevěsta. A tou je církev. A tou jsme i my. „Pane Ježíši, přijď!“

Jsme církví putující. Náš život se odehrává mezi prvním a druhým příchodem Krista. Naše bytí trefně popisuje aklamace po proměňování, po zpřítomnění Krista na našich pozemských oltářích, na něž ve chvíli proměnění sestupuje celé nebe: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“

„Pane Ježíši, přijď!“

Jiří Vojtěch Černý