Každý den má dost svých starostí
Když jsem v pátek večer uléhal do postele, abych odměnil svého unaveného člověka snem o svatém Martinovi na bílém koni, těšil jsem se na něj jak nomád na přívalový déšť na Sahaře. Já vím, měl tenhle sen ve facebookovém hlasování jen málo procent naděje na promítání, ale nešť; naděje umírá poslední. Ráno jsem schválně držel oči na uzdě co nejdéle, rychle se vymrštil z postele a namířil sítnici na okno. Za okny bylo bílo a já uviděl před očima spoustu hvězdiček, snad i vloček. Když se rozšířené zorničky vzpamatovaly z nečekaného šoku, zbyla už jen krutá realita a zklamaná oční bulva. Bílo za okny bylo, ne že ne. Ovšem jen proto, že venku se válela mlha jak plnotučné mléko rovnou od dojnice a sněhové mžitky způsobilo prudké vymrštění z postele, které žádná lékařská komora ani můj praktický doktor nedoporučují lidem mého věku. Svatý Martin sice nedoručil bílé závěje a rtuť, choulící se hluboko na dně baňky teploměru. Tento památný den letos ale konečně škrtla poprvé sirka u dvířek kotle, vytápějícího naši chaloupku a tím byl vydán jasný rozkaz - Budiž teplo! Byl večer a bylo jitro, den první s novým topením. I stalo se a kotelník, jehož funkci zastávám, viděl, že je to dobré. Co ale nebylo dobré, že jsem v tom topenářském zápalu zapomněl na tradice. Kde je svatý Martin, tam nesmí chybět plnoštíhlá svatomartinská husička. Leč ouvej, bylo pozdě. Bycha jsem nedohonil a pulty, ještě před pár dny se prohýbající pod bílými opeřenci, byly prázdné. A líp se mi nevedlo ani u regálu s chlazenou či mraženou kačenkou. Jediné bílé vypasené zboží v regále byl květák. Nesáhl jsem ale po něm. Mám přece svoji hrdost. Radši se budu postit o pečené krkovičce, než zkrmovat to bílé květenství. Nedávno byl u nás na programu neandertálský den. Obecní rozhlas oznámil, že jediná energie, která bude dnes ve službách moderního občana jedenadvacátého století, bude ohniště člověka pokrokového z mladší doby kamenné. Protože na něm se bude moci připravit krmě, aby rod nezhynul. Neboť elektřina v obecním rezervoáru došla a další nám dopustí elektrárna až v odpoledních hodinách. A tak mi nezbývalo, než za kuropění a láteření vstát s okem zalepeným, a navařit něco pro nenasytné zobáčky vnoučků, až v poledne zaklepe u dveří pocestný Hlad. Zvládl jsem to. Pec jsem držel v postním režimu, protože čerpadlo bez elektřiny zakázalo horké vodě vstup do radiátorů. Bloumaje po neelektrickém domě, dumal jsem jak ruský mužik, proč pro tyto případy ještě lidstvo nevynalezlo televizi nebo počítač na plyn. Nobelova cena by v tomto případku byla jistá. Ale zvládli jsme to. Jsme dobří. Je hlučný podvečer, pan Hrabal by to poeticky nazval Příliš hlučná samota, což převedeno do srozumitelštiny znamená, že unavení vnoučci vyrábí ze všech sil blbinky, dokud některý z nich neupadne čelem na roh skříně a vzácnou ořechovou intarzii nezbarví do ruda prýštící mladá krev. Řev trpícího se pak mísí s řevem provinilého a na hýždích bolestně ztrestaného malého zločince. Na kuchyňské lince mě nakonec čekal ještě výpek z pečeného plecka, který bude základem zítřejší „Polévky z Moravského pole,“ do níž mám už nachystánu cibuli, mrkev, petržel, hrášek, pórek, celer, houby, brambory, česnek a uzenou slaninu. Protože zítra nebude na kulinaření čas, neboť obdržím k domácím vnukům Maxíkovi a Matouškovi ještě vnuky Štěpána a Verunku od nejstarší dcery. Jejich rodiče jedou totiž na dva dny relaxovat do velkoměsta užívat si kulturu a bezpečný sex. A dědeček si vnoučátek, dle jejich slov, už stejně dlouho neužil. Na tohle smrtelné nebezpečí jsem při plození svých potomků trestuhodně pozapomněl. Ale dobře mi tak. Nepřemýšlím, co bude pozítří a co popozítří. Věřím evangeliu. Každý den má dost svých starostí.
Luboš Nágl
