Každý z nás rád vzpomíná na lidi, s nimiž se v životě cítil opravdu dobře
Každý z nás rád vzpomíná na lidi, s nimiž se v životě cítil opravdu dobře - zvlášť na ty, kteří již nejsou mezi námi: na rodiče, na další příbuzné, na kamarády, na kolegy - a my, kteří se považujeme za křesťany, zpravidla rádi vzpomínáme i na ty, kteří nás životem doprovázeli duchovně, tedy především na kněze, který nás pokřtil, který podporoval naši víru udílením svátostí, který byl přítomen při pohřbech našich blízkých, který požehnal našemu manželskému svazku a pokřtil naše děti - a pak i vnoučata.
V našem seniorském věku nemohlo jít o jediného kněze v životě - asi každý z nás - tak, jak léta přibývala - jich postupně poznal více.
Na konci loňského kalendářního roku resp. na počátku roku nového i naše farnost na Bílé Hoře vzpomínala v modlitbách na své někdejší duchovní správce, kteří zde působili - na kněze, kteří postupně procházeli našimi životy:
Když jsme se na Bílou Horu přistěhovali, byl zdejším duchovním správcem tehdy ještě mladý P. Václav Soukup; navzdory svému mládí měl již za sebou trpkou vězeňskou zkušenost z doby německé okupace: pro svou protinacistickou činnost byl uvězněn již v roce 1943 - v obávané Malé pevnosti Terezín a poté v koncentračním táboře v Dachau. Ale ani po osvobození si osobní svobody moc dlouho neužil - brzy po "Vítězném Únoru" byl novou totalitní mocí znovu zatčen - té se s největší pravděpodobností nelíbila jeho úspěšná pastorace zejména mezi dětmi a mladými lidmi. Po přibližně půl roce vyšetřovací vazby byl na štěstí podmínečně propuštěn, ale dále sledován. Věděl, že nové zatčení na sebe nenechá dlouho čekat, a tak se rozhodl emigrovat. S rizikem přešel hranice do Západního Německa. Byl rozeným misionářem, a tak se na vlastní přání vydal do Afriky, do křesťanských misií v tehdejším Belgickém Kongu. Tam úspěšně působil až do té doby, než se po státním převratu zmocnila vlády v zemi marxistická vojenská junta a všechny evropské misionáře vyhnala. Otec Soukup našel opět domov ve Spolkové republice Německo, kde pak až do své smrti (1978) působil jako diecézní kněz.
Nejdéle působícím a pravděpodobně nejvýznamnějším duchovním správcem na Bílé Hoře (1948-1988) byl někdejší docent starozákonních biblických jazyků vynikající lingvista a překladatel knih Starého Zákona na pražské Teologické fakultě Univerzity Karlovy, P. ThDr Václav Bogner. Na Bílé Hoře nejprve pouze zastupoval svého uvězněného předchůdce P. Soukupa, ale po jeho útěku v roce 1949 sám rezignoval na své další působení na Teologické fakultě, která mezitím byla vysídlena z Prahy do Litoměřic a podrobena přísnému dozoru Státní bezpečnosti, (resp. "Státnímu úřadu pro věci církevní"). Stal se oficiálním duchovním správcem bělohorského kostela. Podobně jako jeho předchůdce i on se plně věnoval pastorační činnosti, míval více než dvacet ministrantů, podporoval bělohorský chórový sbor, ministrantskou pěveckou schólu, v neděli sloužíval tři mše svaté (farní již v osm hodin, tu druhou o půl desáté zaměřil hlavně na děti a navíc sloužil ještě večerní mši o půl sedmé). I ve všední dny měl vždy jednu až dvě mše svaté, poměrně hodně navštěvované (tehdy v době útlaku byli lidé zbožnější). Ze svého malého příjmu ještě podporoval starého varhaníka, který měl za trest pro svou skautskou minulost jen minimální důchod. Je třeba říci, že pan doktor Bogner ani při náročné pastoraci nerezignoval na svou úspěšnou vědeckou biblistickou činnost: aktivně se účastnil ekumenického překladu Bible, sám přeložil z původních biblických jazyků celou řadu knih Starého Zákona (Knihy prorocké a Žalmy). Své honoráře věnoval na opravy a údržbu kostela a celého poutního areálu. Podařilo se mu dokonce získat i státní příspěvek na nutné opravy poutního místa, takže kupole kostelního presbytáře dostala jeho zásluhou v sedmdesátých letech měděnou krytinu (!), která se zachovala dodnes. Rohovým ambitním kaplím byly vyměněny zetlelé krovy, došlo i k náročné izolaci jihovýchodní rohové ambitní kaple sv. Jana Nepomuckého (na principu injektáže silikátů do podezdívky), která stále ještě dobře funguje.
Za svou bezkonkurenčně nejdelší dobu působení v bělohorské farnosti (plných 35 let!) P. Bogner pokřtil, přivedl k prvnímu sv. přijímání, oddával i doprovodil na poslední cestě minimálně dvě generace farníků. Já jsem mu spolu s bratrem mnoho let ministroval, on požehnal mé svatbě, pokřtil naše děti a pochovával naše rodiče. V roce 1984 bohužel utrpěl mozkovou příhodu a o čtyři léta později zemřel... Svůj posmrtný odpočinek nalezl na břevnovském hřbitově.
V době jeho prvního onemocnění koncem 50.let jej téměř celý rok zastupoval tehdy již penzionovaný středoškolský profesor náboženství P. Ladislav Fučík z Břevnova, který byl pro svou milou a přátelskou povahu a sympatické vystupování všeobecně oblíbený. Zemřel v roce 1964 a je rovněž pohřben na břevnovském hřbitově (nedaleko od hrobu, kde spí svůj věčný sen písničkář Karel Kryl)..
V letech 1984-88, kdy P. Bogner už nemohl vykonávat kněžskou službu, jej na Bílé Hoře zastupovali jeho někdejší kolegové na fakultě- především jeho osobní přítel prof. Jan Kubalík a občas i svatovítský kanovník Dr Kotalík a generální vikář P. Vaněk.
Nakonec - v roce 1989 - byl pro Bílou Horu ustanoven nový duchovní správce - hradčanský kanovník P. Miloslav Vlček, někdejší svatovítský ceremoniář a sekretář arcibiskupství, který současně působil i v hradčanském kostele u karmelitek. Bohužel už za pouhý rok náhle zemřel- patrně na srdeční selhání- přímo u oltáře "svého" kostela u karmelitek na Prvním Hradčanském náměstí.
A život šel dál: došlo k "sametové revoluci" - a do svého břevnovského kláštera se konečně mohli vrátit benediktinští řeholníci, kteří v roce 1990 převzali i bělohorskou duchovní správu. Jako první (asi po dobu jednoho roku zde zastupoval tehdejší převor-administrátor břevnovského kláštera P. Prokop Siostrzonek OSB a po kratší dobu i P. František Hochman, někdejší disident pronásledovaný totalitním režimem; ze zdravotních důvodů však musel brzy rezignovat a zemřel jako důchodce ve Stodůlkách.
Bělohorští farníci velmi rádi vzpomínají na sympatického P. Augustina Gazdu OSB a na jeho zdejší působení v letech 1991- 1997. Byl oblíbený u všech generací, zejména u těch "dříve narozených". Jeho příjemně jadrné vystupování dokázalo všechny oslovit. Proto snad všichni byli velmi zklamáni, když se rozneslo, že Otec Augustin má odejít a stát se představeným obnoveného kláštera v Rajhradě u Brna. Farníci o něj nechtěli přijít a dokonce zamýšleli psát petice, aby nám zde byl ponechán. Ovšem zájmy obnoveného kláštera byly přednější; nikdo kromě něj by nebyl schopen zdevastovaný objekt v Rajhradě opravit a obnovit blahodárné duchovní působení tamní klášterní komunity.
V břevnovském klášteře povýšeném v rámci jeho milénia na arciopatství stanul v jeho čele první arciopat - hrdina třetího odboje P. Anastáz Opasek OSB. Spolu s převorem P. Prokopem Siostrzonkem se dohodli na opětovném dočasném úvazku Otce Prokopa na Bílé Hoře; "dočasný" úvazek však ve skutečnosti trval několik let. Farníci si P. Siostrzonka rovněž velmi oblíbili; všem se líbily především jeho skvělá kázání i jeho vstřícný, přátelský přístup k farníkům.
Od roku 2001 se poslání bělohorského duchovního správce ujal benediktin P. Jan Josef Kohl OSB. Byl to neobyčejně laskavý a obětavý člověk. Bez ohledu na svůj pokročilý věk pravidelně navštěvoval všecky nemocné farníky a nosíval jim svátostnou útěchu. O jeho celkové oblíbenosti svědčí i to, že za ním jezdívaly na návštěvu celé výpravy jeho bývalých farníků z předešlých působišť. V mládí zažil těžké doby, kdy církev byla (zejména v padesátých letech) tvrdě pronásledována. Sám, jako ještě mladý klášterní novic byl nejprve internován v klášteře v Hejnicích a poté musel "narukovat" na pseudo-vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP), k tak zvaným "černým baronům", politicky "nespolehlivým" vojákům, jejichž "zbraní" byla lopata...V těchto útvarech tvrdě pracoval na různých "stavbách socialismu". Ale i po propuštění musel pracovat v podřadných civilních zaměstnáních, než konečně dostal "státní souhlas" k duchovní činnosti. Prošel pak řadou farností, kde jej měli velmi rádi; tou jeho poslední byla právě Bílá Hora.
Již v době jeho působení jej občas zastupoval mladý P. Benedikt Vojtěch Kolaja OSB, který se pak stal jeho nástupcem a rektorem bělohorského mariánského kostela. Stejně tak jako kdysi Otec Jan i Otec Benedikt navštěvuje staré a nemocné farníky; přitom vykonává funkci převora, resp. zástupce představeného celé břevnovské mnišské komunity. Je velmi skromný a pracovitý; ujal se klášterní zahrady a z kláštera v Břevnově na Bílou Horu dochází zásadně pěšky. Je ochotný pomáhat potřebným i v běžných záležitostech. Jako důkaz své vděčnosti se za něj farníci společně modlívají po každé mši svaté.
Zapsal Karel Voplakal
